Rozespale jsem sáhla do poličky v koupelně a nešikovnou rukou jsem shodila plastovou lahvičku s odlakovačem. A ta si vzdorně zamířila rovnou do malé škvíry za pračku. Abyste byli trochu v obraze, musím vám popsat naši miniaturní koupelnu. Má rozměry pouze 180x180. Než jsme se před deseti lety do tohoto bytu nastěhovali, proběhla jeho kompletní rekonstrukce. Ale koupelna se nijak zvětšit nedala, tak jsem se aspoň snažila ji vymyslet nějak “efektivně". Výsledkem je, že v malém výklenku je částečně zasunutá pračka s horním plněním a nad ní několik skleněných poliček. Všechno na centimetry přesně. Je to taková vymazlená koupelna pro jednoho. Druhý se tam nevejde, ledaže by se chtěl hodně přitulit.
Zamyslela jsem se nad tím, zda ten odlakovač budu potřebovat, než si stihnu koupit nový. Asi ne. Ale pak jsem udělala velkou chybu. Posvítila jsem si mobilem za pračku v naději, že bych mohla lahvičku vyšťourat třeba nějakou tyčkou. A to jsem neměla dělat! Když jsem uviděla tu změť drobných předmětů, prachu a pavučin, bylo mi jasné, že ranní idyla skončila! Opatrně a drobnými pohyby na obě strany jsem vycouvala s pračkou z výklenku. A pak si klekla na kolena a pokorně vyčistila prostor za a pod pračkou i pračku samotnou.
Zpocená z úklidového úsilí jsem uvítala, že manžel právě vstal a vyšel z ložnice. Svitla mi naděje, že zpátky na místo nebudu cloumat s pračkou já, ale můj silný muž. Kupodivu to nebyl problém, manžel potřeboval jít do koupelny. A pochopil, že pokud se pračka nevrátí na místo, nemá nárok. Já jsem vycouvala do předsíně, on zaujal místo u pračky. Upozornila jsem ho, že musí pračkou posunovat opatrně, aby se její kolečka nedostala mimo malé pryžové vaničky, které zabraňují větším tanečkům pračky při ždímání a tlumí hluk. A posadila jsem se na podlahu v předsíni, abych stav pryžových vychytávek pohlídala alespoň pohledem.
Muž se do pračky opřel, ale zároveň zadní částí těla zavadil o kohout, na kterém byla našroubovaná přívodní hadice. Vodotrysk za jeho zády z něj během několika vteřin vytvořil zmoklou slepici.
“Zavři ten kohout! “ zařvala jsem z předsíně.
“Jakej kohout?” zeptal se beznadějně.
“No ten co máš za zadkem!”
Zarostlý kohout ale rukou zavřít nešel. Muž uvězněný v koupelně po mě vyžadoval sika kleště. Naštěstí mě napadlo, že bude rychlejší zavřít přívod vody do celého bytu. Zatímco se muž převlékal z mokrého pyžama, já jsem usilovně vytírala vodu z podlahy v koupelně. Skončili jsme jako dvě pořádně zmoklé slepice nad hrnky ranní kávy. A uvažovali, co s tím udělat dál.
Problém jsme objevili snadno. Při nárazu do kohoutu se pohnula matice z umělé hmoty, která umožňuje přišroubování hadice z pračky na kohout. Následovalo několik pokusů o “lepší a pevnější” našroubování hadice a následující test s puštěním vody. Až několikanásobný neúspěch nás přesvědčil, že je nutná výměna. S hadicí od pračky v igelitce a s nadějí v duši vyrazil muž do obchodu. Naštěstí má svou oblíbenou prodejnu instalatérských potřeb, kde mu vždy živá osoba ochotně poradí. I v sobotu před polednem. Já jsem si v duchu zpytovala svědomí a přiznala jsem si, že jsem měla přívod vody k pračce zavřít, než jsem s ní začala manipulovat. Radši jsem vypulírovala zbytek koupelny, abych to trochu odčinila.
Konec dobrý, všechno dobré. Muž přinesl náhradní hadici k pračce a podařilo se mu ji našroubovat hned napoprvé. Test s napouštěním vody proběhl také úspěšně. Naplnila jsem pračku vším mokrým, co jsem doma našla. Tiše zavrněla a dala se do práce. Oddechla jsem si. Následující den jsem v rohu pod umyvadlem zahlédla cosi tmavého. Když jsem si vzala brýle a sebrala to, došlo mi, že je to jedno z koleček od pračky. Pračka ale funguje spolehlivě i bez něj. Pečlivě jsem ho uložila na horní poličku v koupelně. S myšlenkou, že na to snad do další akce s pračkou nezapomenu.