Dnes se rozhodně necítila ve své kůži. V domě bylo po ránu nezvyklé ticho. Martin s Lenkou a dětmi odjeli na víkend k Martinovým rodičům, a tak dům skoro oněměl. Žádný dupot dětských nožek či dětský smích. Také Petr ráno odjel do Prahy na pohřeb svému spolužákovi a kolegovi z bývalého zaměstnání. Martě o tom něco málo řekl až včera večer, když jí ukázal parte v mobilu. Pozorovala už několik dní, že je nezvykle zamlklý, ale občas míval své dny, tak tomu žádnou zvláštní pozornost nevěnovala. Teprve teď jí docházelo, že o tom možná dlouho přemýšlel a rozhodl se až na poslední chvíli. Mluvit o tom s ní nechtěl, tak se ho dál nevyptávala. Věděla, že všechno, co souvisí s Petrovým minulým zaměstnáním, je velmi ožehavé téma.
Když se odpoledne vrátila z práce domů, rozhodla se, že se bude věnovat zahradě. Je třeba využít každou chvilku, kdy je slušné počasí. Pustila se do záhonu s trvalkami, který nutně potřeboval vyčistit, zkypřit a pohnojit. Práce jí šla docela od ruky, jen levé koleno jí občas zradilo, když se o něj potŕebovala pořádně opřít. Jasně, přes zimu si zvyklo na pohodlí a teď se nepříjemně ozývá. Bude se mu muset zase trochu víc věnovat, ale teď má zahrada přednost. Než záhon dokončila, musela si svléknout mikinu, protože jí sluníčko vytrvale hřálo do zad. Podvědomě očekávala Petrův pŕíjezd, ale ten se stále nevracel. Podvečerní chlad ji nakonec zahnal dovnitř. Teprve tam si všimla, že má v mobilu zprávu od Petra. Psal, že přespí v Praze a vrátí se až zítra. Věci si vyvinuly patrně jinak, než očekával. To Martu překvapilo. Kde bude v Praze spát? Proč tam musí zůstat? Co se děje? A vynořovaly se další a další otázky, na které neměla odpověď. Překonala okamžitou touhu mu zavolat. Kdyby něco potřeboval, určitě by se ozval sám.
Na sobotu byli pozvaní na chatu na oběd. Prý, aby se podívali, jak se tam Libor a Mai dočasně zabydleli, zatímco v jejich bytě probíhá rekonstrukce. Ráno se Marta v duchu dohadovala sama se sebou, zda má čekat, až se Petr vrátí z Prahy nebo radši zajet na chatu hromadnou dopravou. Druhé auto jim nedávno ukradli, a tak se některé věci trochu komplikovaly. Nakonec ji postrčilo krásné a slunečné počasí. Vzala si baťůžek, pohodlné turistické boty a vyrazila na konečnou trolejbusu. Času měla dost, tak se jednou projede městem, aniž by musela řídit. A z druhé konečné půjde prostě dvacet minut pěšky na chatu. Stejně, jako tam kdysi chodívala s dětmi, když byly malé a ještě neměla auto. A vyšlo to přesně tak, jak předpokládala. Už je tomu dávno, co takhle šla sama pěšinou v zelených lukách a kochala se pohledem na svěží jarní přírodu. Pŕekvapila nejen sama sebe, ale i Libora, když se objevila u branky do zahrady.
A pak už jen žasla. Nad tím, jak se podařilo Mai a Liborovi za tři týdny změnit její ležérně upravenou zahradu. Třeba původní velký zeleninový záhon se proměnil ve spoustu miniaturních záhonků, které vytvoŕily tak trochu nepravidelný šachovnicový vzor. Skoro všude něco klíčilo, pučelo či rostlo nebo bylo aspoň něco napsané na jmenovce u záhonku. Svého syna Marta dobře znala, tato pečlivost mu do vínku rozhodně dána nebyla. Bylo jasné, že je to dílo Mai. A ta Martě také vysvětlovala, co kde poroste a proč. Marta nepřestávala žasnout. Mai toho o pěstování zeleniny a bylinek věděla mnohem více než ona, byla velice systematická a rozhodná. Zbývající část zahrady se nezměnila, ale vše bylo čisté a upravené. Jarní květinový záhon svítil žlutými narcisy a rudými tulipány, na okraji vystrkovaly kosatce své mečovité listy. Stará třešeň kvetla jako o život a pěnišníky rostoucí v polostínu mezi lískami byly před rozkvětem. Dveře do dílny byly otevřené a ukázalo se, že se tam Libor pokouší vyrobit něco jako jednoduché kapkové zavlažování pro zeleninové záhony.
Marta vnímala tu příjemnou a pozitivní atmosfěru, která tu převažovala. Líbilo se jí, jak se k sobě oba mladí lidé chovají. Byla v tom láska i úcta, ohleduplnost i oddanost. Pro dnešní vztahy dost nezvyklá kombinace. Odhadovala, že Mai je silná a pravděpodobně vůdčí osobnost v tomto vztahu, ale díky její ohleduplnosti a pozornosti se tomu Libor dobře přizpůsobil. Možná, že právě někoho takového jako je Mai, potřeboval. Marta ještě nikdy nežažila svého syna v takové osobní pohodě. Snad je spolu čeká hezký a zajímavý život. Rozhodně jim to přála.
K obědu Mai připravila typické jarní závitky. Byly vynikající, svěží a velmi chutné. Marta je upřímně pochválila, v této úpravě je ještě nikdy nejedla. Řeč se stočila i k připravované svatbě, která bude už za šest týdnů. Jak Marta pochopila, vše běželo podle nějakého dokonalého plánu, do kterého byla mladá dvojice zasvěcena jen okrajově. Svatbu prostě zajištují rodiče Mai skoro na klíč. Když začali mluvit o probíhající rekonstrukci jejich malého bytu, přijel konečně i Petr.
Chvíli s nimi poseděl, k rekonstrukci přispěl několika praktickými náměty. Liborovi pak v dílně poradil s výrobou kapkového zavlažování. Ale byl viditelně roztěkaný, netrpělivý a vypadal unaveně. Přivítal, když Marta navrhla, že už pojedou domů.
Ani cestou z chaty toho moc nenamluvili. Petr vlastně jen řekl, že je rád, že je zase doma. A že už si odvykl jezdit autem po Praze, kde je ten provoz rok od roku hustší a někteří řidiči jsou dost bezohlední.
“Vypadáš hodně unaveně.” začala opatrně Marta.
“Taky jsem unavený, moc jsem toho nenaspal. Ale nejdřív musím sundat to tmavé oblečení, jsem v tom už druhý den a všechno mě škrtí.”
“Jasně, udělej si pohodlí. A třeba mi pak něco i ŕekneš.”
“Nemám chuť o ničem mluvit a jdu do sprchy.” odsekl Petr a zmizel v koupelně. Zůstala po něm jen rozpačitá hromádka použitého oblečení.
Marta všechno posbírala, část odnesla do špinavého prádla, zbytek dala vyvětrat na balkon. Petrovo chování ji zamrzelo. Ale bylo jí jasné, že další naléhání na nějaký rozhovor smysl nemá. Buď se to nikdy nedozví, a pak to vědět nemá. Nebo se to dozví, až nastane čas. Petr si po sprše vlezl do postele a tvrdě usnul. Venku se rozpršelo, a tak se Marta usadila na sedačce a otevřela si rozečtenou knížku.
Kdosi ji políbil na tvář. Probrala se. Musela nad tou knížkou usnout. Asi ta knížka nebude tak dobrá, když ji tak dokonale uspala. Petr v županu seděl na sedačce vedle ní.
“To jsme teda dvojka, ještě je odpoledne a my si tu vyspáváme. Dobře, že nejsou doma děti, to by bylo poznámek.” řekl Petr spíš rozverně než káravě. Podle tónu hlasu bylo zřejmé, že mu ta hodinka spánku hodně pomohla.
“Máš hlad? Mám udělat něco k jídlu?” zeptala se Marta tónem vzorné manželky.
“Ne, ale chci se ti omluvit a všechno ti vysvětlit. Nezlob se, musel jsem si nejdřív sám srovnat v hlavě.”
“Ráda se něco dozvím, ale pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš mi nic říkat. Sice jsem zvědavá, ale vydržím to.” snažila se Marta držet svůj postoj. Petr začal tiše vyprávět.
“To parte jsem dostal už před týdnem. Pípl mobil, otevřu zprávu a koukalo na mě parte. Takhle jsem parte nikdy nedostal. Vždycky se objevila ve schránce obálka s černým rámečkem, to bylo první varování. Pak si teprve člověk rozevřel list papíru a přečetl jméno. Teď na mě rovnou ze zprávy vykoukl František. Můj spolužák ze základky a ze střední. Kluk z naší ulice, kde jsem celý život bydlel. Ale také můj kolega z předešlé práce. Hodně mě to rozhodilo. Vždyť jsme stejně staří! Jak to, že si dovolil umřít? Bylo to pro mě neuvěŕitelné. Pak jsem si uvědomil, že jsem o něm po odchodu z Prahy už nikdy neslyšel. Nerozešli jsme se tehdy v dobrém. I on byl jedním ze společníků v naší bývalé firmě. Zazlíval jsem mu, že se nepostavil na mou stranu, když jsem odmítal účast firmy na rozsáhlém tunelování. Marně jsem mu vysvětloval, o co vlastně jde a jak je to nebezpečné. Nechtěl nic slyšet. Byl jako zabedněný. Někdy mi ve světlé chvilce něco slíbil, pak to porušil. Rychle jsem pochopil, že s ním nemůžu počítat. A že všichni ostatní společníci firmy stojí proti mně. Byl jsem rád, že jsem z firmy na poslední chvíli vycouval, i když se na mě sesypalo spousta výhružek a finančně to bylo pro mě velmi nevýhodné. A navíc jsem si v duchu vyčítal, že jsem Františka ponechal jeho osudu. Rychle jsem došel k závěru, že bude nejlepší přetrhat všechny vazby a odejít z Prahy. Nastal čas začít znovu. A co bylo dál, to už znáš.”
Marta pozorně poslouchala, občas s porozumněním přikývla. Nepřerušovala ho. Věděla, že bude ještě pokračovat.
“Dlouho jsem váhal, zda na ten Františkův pohřeb mám jít. Cítil jsem potřebu se s ním rozloučit a věděl jsem, že je to jediná možnost. Ale rozhodně jsem nechtěl potkat nikoho z dalších společníků firmy. Pohřeb se konal v obřadní síni v Motole. Malý, lidsky vřelý i důstojný. Většinou tam byli pŕítomni příbuzní, možná pár známých z jeho bydliště. Poznal jsem jen Františkova bratra Bohouše. A právě ten mě odchytil hned po obřadu a prosil mě, abych neodcházel. Že prý pro mě něco důležitého má. Pak mě přemluvil, abych jel s nimi do nějaké restaurace, kde měli pro rodinu zamluvený salonek a objednaný pozdní oběd. Tam jsem se od Bohouše dozvěděl, že ho František ještě před smrtí pověřil, aby mi poslal parte a pokud přijdu na pohřeb, aby mi osobně předal jeho dopis. Četl jsem ten dopis na terase restaurace skoro hodinu. Nebyl zase tak dlouhý, ale k některým částem jsem se opakovaně vracel. Pochopil jsem, že František měl potřebu se mi hlavně omluvit. Za to, že se tehdy nepostavil na mou stranu, když se ve firmě rozhodovalo o podstatných věcech. V té době se staral o těžce nemocnou manželku a prostě nevnímal, co se dělo kolem něj. Když žena zemřela, začal si situaci ve firmě postupně uvědomovat. A došlo mu, že udělal největší chybu ve svém životě, když s tím souhlasil. Pak už jen nesl důsledky, chodil po soudech a bránil se, když na něj chtěli ostatní společníci svalit vinu. Odseděl si dva roky ve vězení. Pak ho propustili ze zdravotních důvodů. Zbývalo mu jen pár měsíců života.”
Petr se na chvíli odmlčel.
“Pak mi vrchní přinesl na terasu deku, přece jen nebylo žádné teplo. A sklenici whisky. Bohouš tušil, že budu nějaké to povzbuzení potřebovat. A já si v té chvíli vůbec neuvědomil, že mám ještě řídit. Whisky posloužila jako berlička, která mi měla pomoci všechny ty informace vstřebat a částečně i přijmout. Nakonec jsem přespal u Bohouše doma, jeho žena se o nás dobře postarala. Byla takovým katalyzátorem, který nám pomohl ten nápor emocí lépe zvládnout. “
Petr vzal Martu za ruce a zadíval se jí pŕímo do očí.
“A já se taky omlouvám. Neumím se svěřovat, když sám nemám jasno. Prostě mi to chvíli trvá, než mi všechno dojde. Jsem jenom chlap. A oceňuji tvou nekonečnou trpělivost.”
