Vyprávěli nám, že vůbec první sázku uzavřeli při písemce z tkalcovství už v prvním járu. Spočívala v tom, že kdo dostane horší známku, vytrhne ze své učebnice všechny stránky příslušné kapitoly a sežere je. Oba ale naštěstí dostali za čtyři mínus, takže se nic nežralo. Honza ale přece jen zvítězil, protože z opravného zkoušení u tabule dostal trojku s výstrahou, kdežto Toncek čistou čtyřku, takže musel vlastním chrupem přehlodat asi pěticentimetrovou borovicovou větev. „Vypadal tenkrát jako nablblej bobr,“ lebedí si dodnes Honza, ale Tonda mu nezůstává nic dlužnej: „…ty jsi zase vypadal jako sladká slečna Kiki, když jsi špacíroval v těch kurvích silonkách.“ Tak tohle nás zajímá. Dozvídáme se, že po prohrané sázce kdo dučůrá vejš na sloup veřejného osvětlení musel v roce 1970 Honza týden chodit po Liberci v šortkách a elegantních síťových dámských punčocháčích. On ale dodnes tuto porážku považuje za nespravedlivou, protože prohrál pouze o čtyři centimetry, přičemž Tonda je o celých šest cenťáků vyšší.
Jak říkám, ti dva se při svých sázkových soubojích nezastaví před ničím. Tentokrát ale už fakt jde o záležitost fatální až démonickou. Uzavřeli totiž dohodu, že když tento ročník fotbalové ligy vyhraje Sparta, dá si zarytý slávista Tonda vytetovat na levé předloktí sparťanský znak a nápis „Sparta je nejlepší!“ A naopak, v případě prvenství Slavie bude celoživotní skalní sparťan Honza povinen totéž učinit ve slávistické verzi. Dokonce sepsali dokument o technických parametrech toho tetování – znak musí být vyvedený v barvě a musí mít průměr nejmíň tři centimetry, písmo bude vysoké osm milimetrů.
Naprosté šílenství, oni jsou kvůli fotbalu schopni sáhnout až k doživotnímu sebepoškození, byť si samozřejmě žádný z nich teď vůbec nepřipouští, že to postihne právě jeho. Už loni měli sázku na toto téma, šlo ale jen o celoroční viditelné nošení protivníkova znaku na svrchním oblečení. I to nám připadalo dost kruté, naštěstí ligu nakonec překvapivě vyhrála Plzeň. Naši úlevu tenkrát vyjádřil Olda: „Honza se slávistickou plackou a Toncek se sparťanskou – řeknu vám, to je strašná představa. To by byl pro tuto zemi možná větší průser, než kdyby nám zase vyhořelo Národní divadlo.“
Dokud je ještě čas, pokusili jsme se s oběma stranami sázky odděleně vyjednávat. Poukazovali jsme na trvalost a nevratnost osobní ideové potupy, které bude poražený vystaven, navrhovali spoustu jiných variant sázkové podstaty. Dobračka Alena je dokonce obětavě přemlouvala, ať se vsadí o prachy, že jako naše parta by se případně na poraženého i diskrétně složila. Vše marno! Oba hošani se momentálně vznášejí v oparu očekávání tutového triumfu a při každé příležitosti si to navzájem dávají řádně sežrat: „Ty, Toncku, víš co je důležitý? To, že s tím krásným sparťanským tetováním budeš alespoň na starý kolena malinko sympatičtější chlap.“ „Ty, Honzo, už jsi odnesl do charity všechny svý košile a trika s krátkým rukávem, nebo to uděláš až po skončení ligy?“
Situaci významně komplikuje i skutečnost, že oba kluci jsou rozvedení a nemají tudíž doma obvyklý nadřízený orgán, který by jim tuhle skopičinu zatrhl. Naše parta teď uvažuje, jaké možnosti nám vlastně ještě k odvrácení blížící se tragédie jednoho z kamarádů zbývají. Modlit se, aby zase vyhrála Plzeň? To asi nevyjde, letos je slabší než loni. Zapálit stadiony Sparty i Slavie, všechny jejich hráče a funkcionáře pochytat, unést je někam do méně civilizovaných končin a tam je prodat do otroctví? No jo, ale kde dneska seženeš otrokáře, jenž by chtěl zrovna české fotbalisty, tedy osoby, které o normální práci nemají ani ponětí. Prosadit v parlamentu zrušení fotbalu v Čechách? To také nevyjde, tam se teď hlavně musejí zabývat nebezpečím přílišného bohatnutí důchodců. Se zřejmě nejrealističtější, byť zdánlivě drobátko nehumánní možností přišla dobračka Alena: „Nedá se nic dělat, pánové, budeme muset Tondovi a Honzovi useknout levou ruku v lokti. Určitě se s tím ti dva cvoci smíří líp, než kdyby tam měli mít vytetovanou oslavu úhlavního protivníka.“
Tomáš Polák