Marta - zkus mě vyslechnout
Ilustrační foto: Pixabay

Marta - zkus mě vyslechnout

21. 5. 2023

A je tu další pokračování příběhů o Martě a její rodině. Dnes se Marta setká s Janou, bývalou přítelkyní svého syna. Jana se v posledním roce pomáhá starat o chlapce, který má stejně jako ona diagnostikovaný Aspergrův syndrom.

Ráno Marta vysadila svého muže ve firmě a hned se vracela autem zpět do města. Na osmou hodinu je objednaná u zubaře. Věděla, že musí přijít včas, a tak ji zneklidnilo dlouhé hledání nějakého volného parkovacího místa. Do čekárny dorazila lehce udýchaná. Ohlásila se v recepci a sotva minutu poté, co se usadila, si ji přišla vyzvednout sestra. Ani nestihla postřehnout to lehké vnitřní rozechvění, které mívá po příchodu k zubaři vždycky. Když se uložila na zubařské křeslo, byla smířená s tím, že ji čeká nějaké to drobné nepohodlí při manipulaci v ústní dutině. Vlastně nejvíc cítí jen ty umrtvovací injekce na začátku celé akce. U nich se naučila soustředit se na hluboké dýchání, to jí pomáhá drobnou nepříjemnou bolest zvládnout. A pak už jen následuje dlouhé ležení s otevřenými ústy, otáčení hlavy na jednu či druhou stranu podle pokynů a občasné vyplachování úst.

Na zubařském křesle se její myšlenky většinou někde potulují. Ale dnes nejsou daleko od reality. Vybavily se jí vzpomínky na to, jak probíhaly návštěvy u zubaře v době jejího dětství. Tehdy mívala z ošetření zubů opravdu velký strach. Do její základní školy zavítal zubař pravidelně dvakrát za školní rok. Začalo to vždycky tím, že se před hlavním vchodem do školy objevilo malé nákladní auto a přivezlo zubařské křeslo. Několik silných chlapů ho sundalo z auta dolů a pak ho stěhovalo po schodech do přízemí školy. Křeslo bylo nainstalováno do jednoho z malých kabinetů a od té chvíle postupně procházeli “zubařským kabinetem” všichni žáci školy. Nejdříve probíhala prohlídka zubů. Na tu stála celá třída frontu před kabinetem a každé vycházející dítě hlásilo svým spolužákům, kolik má kazů. Těch šťastných s nulou bylo jen pár, Marta mezi ně nikdy nepatřila. A pak nastalo několikadenní čekání, než na žák přišel na řadu a dostalo se mu ošetření. Marta každé ráno při vstupu do školy mrkla na okno “zubařského kabinetu” a tetelila jsem se strachem, že na ni dnes ta řada přijde. V té době ještě nebyly zubní vrtačky bezbolestné, a tak i vrtání zubu bylo docela bolestivé. A když to měla za sebou, mohla si zase na pět měsíců oddechnout, než přijde znovu na řadu.

Dnešní péče o zuby se s dobou jejího dětství nedá srovnávat, v této oblasti došlo opravdu k velkému pokroku. Přesto si Marta oddechla, když polehávání na zubařském křesle téměř astronomického tvaru skončilo. Se ztuhlou čelistí rychle vyšla z ordinace, uhradila doplatek a chystala se odejít. Když si oblékala kabát, periferním zrakem zaregistrovala v čekárně známou postavu. Byla to Jana, bývalá přítelkyně jejího syna. Seděla tu i se svým svěřencem Pavlíkem a držela ho pevně za ruku. Oba byli viditelně napjatí. Martě bylo jasné, že pro tuhle dvojici s aspergrovým syndromem je návštěva zubní ordinace velkou zkouškou. Pozdravila je, ale z úst jí vyšlo jen nesrozumitelné mumlání. Oba k ní překvapeně vzhlédli. Ukazovala si rukou na pusu a snažila se naznačit, proč špatně vyslovuje. Asi vypadala jako šašek, ale nějaký efekt to mělo. Pavlík alespoň povolil pevné sevření Janiny ruky a začal se opatrně usmívat. Ženy se dohodly, že si musí určitě zavolat. Z Janiny strany to přáni znělo dost naléhavě. Ale nebyl čas na nějaké vysvětlování, Pavlík a Jana museli jít do ordinace.

Zavolaly si ještě týž večer a domluvily se, že Marta přijede k Janě na návštěvu o nejbližším víkendu. Jana bude v domě jen s kocourkem, protože Ríša s Pavlíkem odjíždějí už v pátek za rodiči na Moravu a zůstanou tam celý víkend. Budou tak mít dost času na to, aby v klidu probraly spoustu věcí.

Nedávno postavený moderní domek s malou předzahrádkou našla Marta podle navigace snadno. Jana už na ni čekala, sotva se otevřela branka, objevil se i zvědavý kocourek Pupík. Jana ji nejdříve provedla celým přízemím domu, kocourek je v mírném odstupu následoval. Marta vnímala jednoduché a účelné zařízení, nikde žádné dekorace či zbytečnosti. Prostě dům, který si zařizoval praktický muž. Ani Janin pokoj se celkovému stylu moc nevymykal, navíc tu bylo pouze pár pokojových květin, které byly příjemným osvěžením celého prostoru. Protože bylo teplé a slunečné počasí, usadily se v pohodlných ratanových křeslech na terase. Pupík se také uvelebil u Janiných nohou.

“Jak tě znám, Marto, tak jsi určitě přemýšlela, proč si s tebou potřebuji někde v klidu promluvit. Většina žen má nějakou kamarádku ve svém věku. A s ní může leccos probrat, poradit se, postěžovat si, svěřit se. Já bohužel ne. Nikdy se mnou nikdo kamarádit nechtěl. Ani v děcáku, ani ve škole. Byla jsem pro všechny divná, nezajímavá šprtka, holka se zvláštními zájmy. S tím už jsem se tak nějak smířila. Občas si píšu deník, to mi někdy pomáhá si urovnat myšlenky. Ale právě teď jsem dost bezradná a napadlo mě, že ty bys mě mohla alespoň vyslechnout. Vím, že naslouchat lidem umíš dobře. Naposledy po tom přepadení, když jsem trpěla panickými atakami a nebyla jsem schopná ani vyjít z bytu, mi to hodně pomohlo.” shrnula Jana svou dosavadní zkušenost. Na ni to byla nezvykle dlouhá řeč, určitě si ji pŕedem připravovala. Marta jen pokývala hlavou a nechala Janu pokračovat. 

“Vlastně to začalo tou černou kočičkou, která se Pavlíkovi tolik zalíbila, když jsme byli u vás na návštěvě. Doma o ní stále mluvil. A vyptával se, proč ji nemůže mít v našem domečku. Vysvětlovala jsem mu, že se o živou kočičku musí člověk každý den starat. A doufala jsem, že na tohle téma časem zapomene. To se ovšem nestalo. A tak jsem mu nakonec obstarala jedno roztomilé koťátko v útulku. Byl z toho hrozně nadšený. A okamžitě o něj začal pečovat s důkladností, která je mu vlastní. Kocourek dostal jméno Pupík, bedýnku a misku s krmením má v chodbě a pelíšek u Pavlíka v pokojíčku. Pavlík si konečně našel kamaráda.” Jana se na chvíli odmlčela, jako by se potřebovala několikrát zhluboka nadechnout.

“Problém nastal, když se Ríša vrátil ze služební cesty. Jakmile kotě spatřil, rezolutně prohlásil, že musí okamžitě pryč. Pavlík se okamžitě rozplakal. Já jsem se snažila od Ríši dozvědět, proč by tu kocourek nemohl být. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, jak může přítomnost domácího mazlíčka pozitivně ovlivnit Pavlíkův vývoj. Ale Ríša nechtěl nic zdůvodňovat ani poslouchat žádná vysvětlení. Začal zvyšovat hlas a jen rezolutně vyžadoval, abych kocourka okamžitě vrátila do útulku. Diskuse skončila v okamžiku, kdy jsme zjistili, že se Pavlík s Pupíkem zamkl ve svém pokoji a odmítal otevřít. Postupně s námi přestal úplně komunikovat. Začali jsme mít o Pavlíka strach a Ríša nakonec otevřel dveře násilím. Pavlík ležel na posteli a zalykal se pláčem. Nechtěl s námi mluvit, dokonce odmítal jakýkoliv tátův dotek. Až po dlouhém přemlouvání jsem si mohla sednout k němu na postel a držet ho za ruku. Postupně přestal vzlykat, ale nemluvil. Odmítal nám prozradit, kde je kotě. A nám se ho nepodařilo nikde v Pavlíkově pokoji najít. Když se Pavlík trochu uklidnil a po dlouhé době usnul, nezbývalo nám nic jiného, než jít také spát. 

Ráno bylo velmi rozpačité. Pavlík odmítal vstávat, Ríša si pŕipravoval snídani a nemluvil. Až se ozvalo zvenku hlasité mňoukání. Pupík zmáčený ranní rosou seděl u vstupních dveří a z jeho naléhavého mňoukání se dalo vytušit, že by se rád dostal dovnitř. Pavlík ho zaslechl, vylétl z postele jako blesk a běžel k domovním dveŕím. Bylo to láskyplné setkání! Ale Ríša dělal, jakoby se ho to netýkalo. Obešel syna s kocourkem v náručí velkým obloukem, prý má alergii na kočky. A znovu mi nařídil, abych kocourka vrátila. “ povzdechla si Jana.

“Nebudu tě napínat, sama vidíš, že to s Pupíkem nakonec dopadlo dobře, zůstal u nás. Když se ten večer Pavlík zavřel ve svém pokoji, vyhodil kocourka oknem, aby ho zachránil před návratem do útulku. Postupně se ukazázalo, že Ríšova alergie na kočky není skutečná alergie. Jen se prostě koček od dětství bojí, protože ho jedna pořádně pokousala a poškrábala. Pavlík nakonec tátovi svatosvatě slíbil, že se bude o Pupíka sám vzorně starat, aby se mu u nás líbilo. A všichni jsme se dohodli, že nebudeme kocoura ho pouštět do podkroví, kde má Ríša svou ložnici a pracovnu. Zdálo se, že i kocour tomu všemu rozumněl. Ríšovi se začal důsledně vyhýbat. Problém s Pupíkem byl zažehnán, a tak mě dost překvapilo, když Ríša za mnou další večer přišel do mého pokoje. Svůj soukromý prostor jsme si až dosud respektovali. Já jsem nechodila do podkroví, on nevstupoval do mého království. Tak jsme se dohodli na začátku, když jsem se do jeho domu nastěhovala s tím, že mu pomůžu zvládat Pavlíka v jeho domácím prostředí. Z jeho rozpačitých slov jsem postupně pochopila, že se přišel dodatečně omluvit za své chování. Nakonec nějak vykoktal, že ho v ten okamžik nejvíc naštvalo, že jsem s ním nového člena rodiny předem nekonzultovala. Prý si připadal, jako když se neumí o syna sám postarat. Přitom se na mě tak divně díval, že jsem začala být nervózní. Hlavně mě zneklidňovalo, že porušil mou osobní zónu. Když jsem si chtěla odsednout dál, chytil mě pevně za ruce, přitáhl a dal mi pusu. Pak rychle a beze slova odešel. Nechal mě tam úplně vykolejenou.”
“No, konečně jsem z toho tvého svěřování pochopila, proč tu vlastně jsem.” oddechla si Marta.

“Tušila jsem, že Ríša má nějaký vztah, ale nikdy jsem po tom nepátrala. On o tom také nikdy nemluvil, ale občas mi oznámil, že se někde večer zdrží. Vypadalo to, že nám oběma to tak vyhovuje. Já mu pomáhám se starat o jeho syna a on mi za to nabídl bydlení. To jsem si myslela až do té chvíle, než mě svým chováním tak rozhodil. Vztahy jsou pro mě jedna velká černá skříňka, ale i mě napadlo, že jsem pro něj možná něco víc nez jen chůva jeho syna.  Jenže v dalších dnech už se nic nestalo. Ani žádný náznak. Ríša se chová stále stejně odměřeně jako předtím. A já tomu nerozumím. Jen na to pořád myslím a nemůžu se těch myšlenek zbavit.”
“A já zkušená žena ti to mám vysvětlit? Nebo ti mám poradit?” reagovala Marta.
“Spíš jsem se potřebovala svěřit. Někomu, kdo ví jakou mám diagnózu a chápe, že to nemám se vztahy vůbec jednoduché. Zatím jsem to vždycky nějak zvládala, ale teď nerozumím ani sama sobě. Proč na to pořád myslím? Proč se k tomu pořád vracím? Je to normální?”
“Neptej se, jestli je to normální. Prostě to tak je. Všechno se nedá rozumně vysvětlit. Určitě tě Ríšovo chování hodně překvapilo, a dodatečně sis uvědomila, že dokonce příjemně. Nejsi na takové situace zvyklá, vyvedlo tě to z míry. To, co se stalo, může něco znamenat, ale vůbec nemusí. Někdy lidé jednají jen impulsivně. I Ríša mohl jen využít toho, že byl u tebe blízko.”
“A co bude dál?”
“Třeba vůbec nic. Vztahy se nedají moc plánovat. Spíš tak nějak plynou. Možná i jemu je teď trapné, že se nechal unést. Prostě to tak vyplynulo."
“Nejspíš to tak bude. Nic to neznamenalo a měla bych na to přestat myslet.” přiznala si Jana logicky s náznakem úlevy. Ale Martu napadlo, že by to nemusela hned vzdávat. 
“Nebo se ho zkus přímo zeptat, co to mělo znamenat. Vždyť  už má své zkušenosti s výchovou syna s aspergrovým syndromem, třeba je šance, že ti upřímně odpoví a budete mít oba jasno.”

Povídaly si pak ještě dlouho. Rozumněly si, i když byl mezi nimi rozdíl minimalně jedné generace. Z terasy je vyhnal až podvečerní chlad a hladový Pupík. Začal vytrvale mňoukat a dožadoval se svého večerního přídělu.

Po návratu domů zastihla Marta Petra v kuchyni. Dojídal právě poslední bramborák. Zatvářil se dost rozpačitě, protože si uvědomil, že na Martu nic nezbylo. Ale Martě nešlo o jídlo. Chtěla se Petra zeptat na Ríšu. Určitě o něm bude vědět něco víc, vždyť  se oba aspoň trochu znají z fotoklubu.

 

 

 

Příběh Marty
Hodnocení:
(4.8 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

AKTUÁLNÍ ANKETA