Velmi mě nedávno pobavilo sdělení syna mého známého. Prý jeho otec, kterého znám skoro 50 let, nemohl za socialismu studovat. Rozumím tomu, kdyby to bylo v padesátých letech, ale nikoliv v sedmdesátých a osmdesátých. Jenže znám případy lidí, kterým bylo kvůli „buržoaznímu“ původu opravdu znemožněno vzdělání. Více takto postihnutých přesto na to dosáhlo. Proč? Protože chtěli, šli tvrdě za svým cílem. Měli ty správné volní vlastnosti, které každému pomohou překonávat překážky. Šli na rok do výroby, do dolů, do hutí, do zemědělství. Byli „převychováni“, dostali poté dobrý posudek a vystudovali. Jinak to prostě tehdy nešlo.
Vím je to blbý příklad, ale co z toho vyplývá? Kráčeli usilovně a pilně za svým snem a cíle nakonec dosáhli. Jezdil jsem vlakem do práce a někdy se mnou jel i můj soused primář z očního v nemocnici v blízkém městě. Bavili jsme se také o mouce. Oba jsme byli v této komoditě odborníci. On vyučený cukrář a já mlynář. Oba jsme nakonec vysokoškoláci. On opravdu nemohl studovat, tak musel do učení. Měli pekárnu a otec byl v padesátých letech živnostníkem. Měl vůli a chtěl být lékařem. Dálkově vystudoval Gymnázium a nastoupil na lékařskou fakultu. Končil ji ve 30 letech a dotáhl to na primáře. Už není mezi námi, ale byl mým vzorem. Před takovými lidmi smekám, ale vymlouvat se na socialismus, když v tom byla obyčejná lenost to neberu. Tak tomu klukovi povídám: „Tvému tátovi se prostě nechtělo“. Já začínal také jako dělník. Jsem vyučen, potom střední a další VŠ. Každý to má ve „svých rukou“. Samozřejmě ten, který je profesně vzdělanější má většinou lepší pozici na pracovním trhu, větší odměnu za svou práci a tím i větší důchod. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo. Někdy mi i někteří závidí slovy: „Ty jsi se nenadřel a máš pěkný důchod“. Jenže, že jsem se 11 let musel učit, to je nezajímá.
Líbil se mi názor mého dědečka. Byl mistr kolářský a tehdejší celebrita na vsi. Lidé si ho vážili. Ten, měl o vzdělávání svých potomků jasno. Měl 3 syny a dceru. Jeho krédo a příkaz byl jasný. „Buď se budete učit nebo hybaj makat do dílny“!!!! Dva synové a dcera uposlechli. Jeden byl nakonec ředitelem Gymnasia, druhý ZŠ a dcera porodní asistentka. Můj otec, z nich nejchytřejší, nadaný matematik a hudebník celý život dřel a své nadání utápěl v alkoholu. Naopak jeho motto bylo: „Přežiji si v továrně svých osm hodin a jdu si užívat“. Proto tak dopadl. Několik původně dělníků jsem ke vzdělání „nasměroval“. Jeden pracuje jako kriminalista u Policie ČR, druhý je kapitán u Vězeňské služby a další inženýr vedoucím výroby v renomovaném potravinářském podniku. Proč píši to mé zamyšlení? Nesnáším blbé výmluvy a kecy. Je pravda, že každý na to nemá, ale může být odpovědný člověk a pro společnost užitečný, ať stojí v pracovním procesu na jakémkoli místě.
Na prvním místě je chtít!! To znamená být namotivován. Týká se to jakékoliv lidské činnosti. Včetně hubnutí nebo odvykání závislostí. Na druhém je mám na to čas? Až na třetí místo bych zařadil, zda na to mám. Vytýčit si cíl a tvrdě za ním jít. Potom, když ho dosáhne je člověk dlouhodobě spokojený. Proč? Protože je to trvalejší než štěstí, které na nás někdy omylem sedne. Není mnohdy zasloužené, tak si ho po určité době tak nevážíme. Vyčpí. Zatímco spokojení se nás drží déle.
