Hledají peníze, postavení, zábavu. A jejich čas letí. My senioři už víme, jak čas utíká. Mládí, forma, rychlost a nadšení budou najednou ty tam.
I na ně dolehnou vtíravé otázky, které my už známe. Opravdu dělají to, co je naplňuje? Jejich život přece není jen práce a vychovávání dětí. A co budou jednou dělat s volným časem? Jsou pány svého života nebo jen okolnostmi vláčeni? A kde je ona meta, ke které se chtějí dostat? I jim spolu s námi přibývají léta. I jejich vzpomínky se jednou změní na minulost. V konverzaci jednou uslyší – a pamatuješ, když... Vtírané otázky, jak si uchovat sílu, přitažlivost a zajímavost, se objevují u každé generace.
V 70. letech 20. století se začaly zvětšovat mezigenerační rozdíly v chápání světa a měřítka hodnot. Je pro mě jen těžko pochopitelné, že mladí oddalují nástup do zaměstnání i pořízení rodiny. Jako kdyby měli strach, že jejich svobodný život tím skončí a že děti je budou zdržovat od kariéry a od zábavy. Opravdu si neuvědomují plné následky toho, že je rodiče museli živit a šatit, že stát přispíval na jejich školkovné, na jejich vzdělání ve škole a na všechny slevy vyplývající ze statutu studenta. Podle veřejně dostupných informací se hovoří až o polovině studentů, kteří si špatně vyberou vysokou školu. Pokud tedy budeme uvažovat, že celá polovina studentů bakalářského studia zjistí po prvním roce, že si zvolili špatný obor, stát přijde za takový rok o 1,4 miliardy Kč jen v nákladech na vzdělání. Jak by se asi proměnila atraktivita školství, kdyby se o tyto peníze zvýšily platy učitelů?
Začínám si myslet něco, co mě nikdy dřív nenapadlo. Že když je všechno zadarmo, jako kdyby to ztrácelo skutečnou hodnotu a že si mladí neuvědomují svou odpovědnost a to přestat být závislí na svých rodičích i na podpoře státu. Nechápou nebo nechtějí chápat, že nastal čas splácet účty těm, kteří je přivedli na svět a to v celé generační linii. Jak asi bude vypadat jejich stáří? Vztahy mezi generacemi jsou komplikované, ale nezbytné. Drží svět pohromadě. Náš životní příběh se neustále proměňuje.
Dnešní svět stárnutí neholduje, protože staří lidé už nejsou vnímáni jako nositelé moudrosti a vědomosti, jak tomu bylo údajně v historických dobách. Každá doba nese něco dobrého i špatného, ale možná na rozdíl od generací mladších žijeme ve zlatém věku stáří. Jen o tom nevíme. Říká se, že dobré časy se poznají teprve až nastanou časy zlé. Může být napínavé prozkoumat tajemství života seniora. Chybí nám návody, ale ty se stejně čtou, až když selže všechno ostatní.
Období stáří se podle WHO dělí do tří skupin a každá z nich potřebuje něco jiného. 60 – 74 ranné stáří, 75 – 89 vlastní stáří, 90+ období dlouhověkosti. Každý z nás vnímá svůj věk jako životní etapu ohraničenou dvěma časovými body, přičemž horní věková hranice je jasně určena smrtí. Nechci si připustit, že to může být brzy. Pořád se držím toho, že mě čeká ještě třetina života. Časové období pocitu stáří nastupuje u každého z nás jinak dle genetických dispozic, předchozího životního stylu a nastavení mysli. Mezi námi se stále zvětšují rozdíly. 70 letý trénovaný maratonec zaběhne lepší čas, než 40 letý netrénovaný manager.
Všechno je jednou poprvé a své první si často a rádi připomínáme. První kolo/lyže, první pusa, první taneční, první láska/sex, první byt, první cesta vlastním autem, první zaměstnání, první porod, první let letadlem…bože jak krásné je cítit napětí a očekávání před svým prvním poprvé.
Mnohem horší je si uvědomit, že některé věci jsou naposledy. V tu chvíli si naplno připouštím konečnost mého života. Kdy budu mít naše NAPOSLED, naštěstí nevím. Možná i proto se chovám, že teď ještě ne, ale někde vzadu v hlavě už to je. Méně si prosazuji “chci to” a více se mi vtírá otázka “potřebuji to?”
Ano, jsou nové věci, které budu dříve nebo později potřebovat. Nové čočky, novou kyčel/koleno, novou chlopeň… Prodlouží mi aktivní stáří a pomáhají mi, že si mám naplno užívat každého dne, jako kdyby to byl ten poslední.
Do devadesáti mi zbývá ještě 25 let. Tolik je třeba, aby ze semínka vyrostl nový dospělý. Moje cesta může být stejně dlouhá a moc bych prosím chtěla, aby byla zábavná. Podzim je krásné období, proč se tedy podzimu života tolik bojíme? Ano, já vím, že nás pozorujete. Jak se vyrovnáváme s přibývajícími lety i sami se sebou. Tak se dobře dívejte, ať vidíte, že si konečně umíme užívat vítr ve vlasech.
