Z úst představitelů Českého červeného kříže Liberec a města Česká Lípa zazněla spousta krásných slov a poděkování dárcům, až mi jejich slova vyvolala na tváři slzičky dojetí.
Vše bylo zakončeno příjemným rautíkem a sdílením zážitků. A právě o jednu příhodu, kterou jsem zažila při darování krve, bych se s vámi chtěla podělit. A podotýkám, že vše se událo přesně tak, jak píšu…
Čekám na chodbě transfuzní stanice v nemocnici Česká Lípa, abych darovala krev. Chodím tam ráda. Nikdo nikam nespěchá. Přijde mi, jakoby se zastavil čas. Ale to je opravdu jen básnický obrat, protože sestřičky se nezastaví a vše jede jako po drátku. Navíc na nás dokážou přenášet pocit pohody a neopomenou nikdy vyjádřit vděk za to, co děláme. A jak si tak lebedím a čekám, slyším sestřičku:
„Pan Haluška, pan Smetana!“ Vyloudilo mi to úsměv na tváři. A vidím, že paní naproti také. Asi si též vzpomněla na jídlo.
Pohrávám si v duchu se Smetanou a Haluškou a v tom se ozve: „Paní Líbalová, pan Šťastný!“ Doopravdy si nevymýšlím! Paní Líbalová byla vážně k nakousnutí a v doprovodu pana Šťastného vypadala nadmíru spokojeně. Zanedlouho ke mně přibyl pan Veselý (sama jsem Veselá). Když mě sestřička zavolala k vyřízení formalit, nevydržela jsem to a povídám, jak jsme se tu dnes pěkně sešli. Sestřička se zasmála a říká:
„To nic není, když jsem tuhle přinesla výsledky z dialýzy a vyvolávám pány, myslela jsem, že to ani nedočtu: pan Skřivan, pan Sýkora, pan Brabec!“
Mám za to, že přímení má své kouzlo a někomu jeho osud i předpoví. Kamarádka pojala za chotě pana Školu. Byla původně zdravotní sestřičkou, ale vystudovala vysokou školu a nyní vyučuje kde jinde než ve škole. Má švagrová si vzala pana Kohouta a dlouho nemohla strávit, když jí manžel o víkendech budil před sedmou hodinou ranní a něžně ji dloubal se slovy: „Vstávej, už je ráno!“ Když jsem jí pověděla o příjmeních, že její Kohout to prostě jinak neumí, že si měla vzít pana Brtníka, ten by jí alespoň v zimě nechal možná vyspat… Švagrová se zasmála a mávla rukou: „Nakonec můžu být ráda, že do mě jen šťouchal. Vždyť mi mohl do ucha i kokrhat!“
Vrátím se k odběru. Vedle mě ulehl pan Zatloukal a ve mně byla malá dušička, kam ho mám zařadit? Zatlouká u Zatloukalů či snad zatlouká můj manžel?! Když jsem zmínila manžela, nemohu se nepozastavit nad přezdívkou jejich kolegy. Říkali mu Vednepáral a on se přitom jmenoval Potměšil.
Já se provdala za pana Veselého. Nesměji se od rána do večera, to se snad ani nedá, ale v jádru jsem povahy veselé. Co mi také zbývá s takovým příjmením.
Ještě že k odběru nezavolali pana Šťastného a paní Veselou. To bychom tam spolu stáli jako Nový rok: Šťastný a veselý!
Za dva roky poté
Zase si lebedím v čekárně a sestřička mě pozvala do místnosti, kde odebírají krev. Napravo seděl pán, nalevo seděl pán, nezbývalo než si sednout mezi ně. Sestřička vzala do ruky zdravotní karty a mrkla do nich. „Tak kohopak tu máme?“ Načež se rozesmála a vyvolává: „Pan Šťastný, paní Veselá!“
A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Jenže to se doopravdy stalo :-)
Pár dalších fotek z výletu do České Lípy https://www.i60.cz/dostovky/vylet/2283
