Mám dvě vnučky, čtrnáctiletou a šestnáctiletou. Krásné, zdravé holky, které se vždy dobře učily, sportovaly, chodily do různých kroužků. Dcera mi řekla, že obě chodí k psychologům, jedna už i na psychiatrii. Nechápu proč. Prý mají úzkosti, trpí záchvaty paniky. A dostala jsem přímo manuál, jak s nimi mluvit, abych je nerozrušila.
Vzpomněla jsem si na maminku mého manžela, která přežila koncentrační tábor. Na mého tátu, který od patnácti dřel v železárnách, přežil rakovinu, těžkou autonehodu, za normalizace ho komunisti vyhodili z práce, ale pořád měl smysl pro humor, byl pevný, pomáhal druhým, povzbuzoval nás v těžkých chvílích. Vzpomněla jsem si na mou tetu, která za války viděla, jak Němci zastřelili její rodiče, kteří pomáhali partyzánům. Naši předkové žili v těžkých dobách, museli překonávat mnoho zkoušek, nástrah. Naše vnoučata žijí jako v bavlnce. Nikdo mi nevymluví, že současné rozmazlování dětí a ta bezbřehá svoboda v rozhodování, která je jim dána, jim škodí. Kdesi jsem četla, že se jim říká sněhové vločky. Jistě, při prvním střetu s problémem se rozpustí. Rozpustí se strachem, neschopností něco řešit.
Je mi vnuček líto. Místo toho, aby běhaly venku, vybíraly si pěkné šaty a prožívaly první lásky, sedí u psychologů, u psychiatrů. Ptala jsem se, co je tak trápí. Jedna mi vysvětlila, že svět brzy zanikne a ona má strach, že zemře. Byla jsem jako opařená, nevěděla jsem, co na to říct. Druhá řekla, že život nemá smysl, že se jí nechce žít. Tohle říká mladá holka, která má všechno, žije v krásném domě. Jejich spolužačka se prý řeže žiletkou, další je bulimička, třetí mluví o tom, že je zřejmě kluk. Když jsem to vyprávěla manželovi, strašně se tomu smál a říkal, ať o tom napíšu povídku. Jenže mně to humorné nepřipadá. Je to smutné.
Přemýšlím, nakolik jsme si to zavinili tím, že jsme všichni dětem umetali cestičky, nenechali je zažít nic zlého. Já jsem o dceru hodně pečovala a možná, že ona to teď ve vztahu ke svých dcerám dovedla do extrému. Ony jsou takové bez života, bledé, pořád koukají do mobilů, nikam nechodí, všeho se bojí. Nechtějí k moři, nechtějí do hor, nic je nebaví.
Moc mě to trápí a nevím, jestli bych jim nějak nemohla pomoct. Nevím jak. Radila jsem se se známou, která má dceru psycholožku. Říkala, že takových dětí je teď spousta, že se na dětské psychology čeká měsíce, roky, tolik že teď mají malých klientů. Nevím ale, jestli to jako společnost nepřeháníme, jestli bychom naopak neměli dětem říkat, že o nic nejde, ať se vzchopí, než pro ně shánět lékaře, terapeuty.
Vůbec nevím, co mám dělat. Manžel říká, že nic, že to přejde, že chodit na terapie je teď móda a ve skutečnosti jsou holky normální. Ale co když ne, co když je jim skutečně zle a já to jen nejsem schopna pochopit?
Můj život taky chvílemi nebyl jednoduchý. Měla jsem náročnou protivnou šéfovou, prodělala jsem vážnou nemoc, moje matka byla ležák a já se o ni starala. Ale to je přece normální život. Život přináší překážky a jejich překonávání nás posílí. Tak jsem to vždy slýchávala. Teď se naopak říká, že děti žádné překážky v životní cestě mít nemají. Je to jedna z podob současné doby, které čím dál silněji nerozumím. Možná bych nad tím měla mávnout rukou, jet s kamarádkami na výlet a starat se o sebe. Asi ano, ale já mám vnučky ráda a když se trápí, trápím se tím i já.
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
