Jak ukazuji na úvodním snímku, plně obsazený vláček nám všem, kteří na nádraží zůstali, zahoukal na rozloučenou. Na lokomotivě i posledním vagonu byl umístěn smuteční věnec.
Tato ekologická trať pro osobní dopravu byla využívána 115 roků. Krajští úředníci pro slabou vytíženost a úspory se rozhodli tento regionální úsek trati zrušit. Ovšem mnozí spoluobčané si myslí, že toto rozhodnutí, tak jako mnoho nevhodných jiných, se provádí často jen od stolu. Tým pana Vladimíra Farského se snažil přesvědčit úředníky, že provoz na trati má smysl - bohužel neúspěšně.
Já si ještě pamatuji tuto trať z doby před 60 roky, kdy jezdila parní lokomotiva s dřevěnými vagony. Mnohokrát v minulosti jsem jela tímto vláčkem, pak už několikrát motoráčkem až do Moravské Třebové. Projíždět krásnou, úrodnou oblastí Malé Hané bylo v každé roční době zážitkem. Nádherné přírodní scénárie, pracovití lidé na polích, upravené zahrádky, romantické okolí v každé roční době.
Vyprávěla mi známá, že ona tímto motoráčkem jezdila dřív až do České Třebové. Ovšem postupně se provoz omezoval a to právě proto, že větší část tratě už patřila do Pardubického kraje. To bylo výsledkem nesmyslného rozdělení - každý kraj má jiný systém?
Já jsem si celou trasu projela v pondělí 5. června, ve vlaku seděli hlavně cizinci, kteří také hodně fotografovali a jedna menší dívenka s dědečkem a babičkou. Dověděla jsem se, že děti měly ten den ve škole ředitelské volno, tak s vnučkou jeli na výlet lokálkou. Malá dívenka byla přešťastná, také si něco fotila.
Měli jsme všichni otevřená okénka a vlasy nám všem vlály v teplém, i když oblačném počasí. Všichni jsme si dobře všemi smysly vychutnávali tu krásu krajinky. Lidé kolem projíždějícího vláčku se na nás usmívali. A když jsme jeli kolem školního hřiště jedné vesnice, tak motoráček zahoukal, děti ihned přestaly cvičit a všichni nám s úsměvem mávali. A já si vzpomínám, jak byly šťastné naše děti, když jsme s nimi jeli vláčkem, tak jako i vnoučátka.
V 80. letech jsem několikrát jela jako doprovod se švagrovou, která tehdy učila první nebo druhou třídu na výlet. Z mé rodné vesnice dojeli všichni do Boskovic autobusem a my pak už cestovali tímto motoráčkem do Skalice nad Svitavou. Tyto děti jely vláčkem poprvé a byl to pro ně úžasný a snad přímo nepopsatelný zážitek. Vyšli jsme vždy po schodech na most a tam děti sledovaly pohybující se vlaky pod námi - počítaly vagóny - dostaly se do úplně jiného, pro ně neznámého světa. Pak zase cesta motoráčkem do Boskovic, procházka po náměstí, zakoupení zmrzliny. Pro tyto děti to byl vždy první a také nezapomenutelný výletní den.
Vždyť ty dnešní menší děti vůbec neví, co je to cestovat vlakem a také většinou co je to chodit pěšky. Rodiče mají auta, často je vozí až ke škole. Kdyby třeba menší děti se svými učitelkami jezdily na výlety vláčkem, bylo by to pro ně určitě daleko lepší, než cestování autobusy. Vím dobře, o čem mluvím - velmi dlouhou dobu jsem občas jezdila s dětmi v různých kroužcích autobusy na delší vzdálenosti a vždy musely být po ruce i igelitové sáčky. Cestování vlakem vyhovovalo dětem daleko lépe a byl to pro ně přímo adrenalinový zážitek.
Moc bych si nejen já, ale i mnoho dalších, přála, aby se z tohoto úseku motoráčku zachovalo alespoň něco. Kdyby mohl jezdit alespoň občas, nebo o víkendech. Vím, že někde se také nějaký regionální provoz vlaků zrušil, ale sdružení obcí našlo třeba provozovatele letních výletních vláčků!