Imperativ, tedy rozkazovací způsob, je gramatická kategorie, jejímž prostřednictvím se vyjadřuje příkaz, požadavek, přání, prosba nebo zákaz.
Tento, sám o sobě neutrální a nevinný, výdobytek lidského myšlení nás však dokáže občas pěkně potrápit. Například při studiu cizích jazyků. Nebo dostáváme-li nevyžádané, ač dobře míněné rady.
Filozofie a sociologie znají pojmy morální imperativ a kategorický imperativ, tedy jakýsi mravní princip v nás.
Imperativy se přímo hemží dětství. Děti musí poslouchat příkazy, zákazy a rady rodičů. Samozřejmě vždy dobře míněné. („Jiříčku, neškrtej ty sirčičky!“) My jsme jako děti říkali: „Rady a porady – Hybernská šest“. Babička říkávala „Vlez nám na záda“, „Dej nám svátek“.
Imperativ je běžnou součástí naší komunikace. Nikdo se nad ním nejspíš nezamýšlí – dokud ho ovšem někdo nějakým dobře mířeným imperativkem nenaštve.
Vyskytuje se ve všech oblastech života: Vraž do toho čtyři vejce…, ukončete výstup a nástup…, přidej…, nechoď tam, dej to sem, mějte se hezky… Důležitý je například v případech varování.
Mnohdy záleží na intonaci, s jakou je imperativ vysloven. Například něžně zvoucí „Tak už pojď…“ oproti netrpělivému „Tak už pojď!“. Nebo třeba: „Polib mě“ oproti „Polib mně …“; nebo „Dej mi pusu“ oproti „Dej mi pokoj“.
Necítím se oprávněna lidem radit – zejména ne v otázkách, jak mají žít. Myslím, že to ví každý sám nejlépe. Proto nemám ráda texty, v nichž jsem spolu s ostatními vyzývána, co mám dělat (cvičte, udělejte si chvilku pro sebe, usmívejte se, vydejte se do přírody, najděte si přátele, koníčka…). A proto také nereaguji na články tohoto typu uveřejněné na webu včetně tohoto portálu. Návody na život, zejména v našem věku. Uvědomuji si, že mnohým to nevadí, někteří takové rady dokonce vítají. Tak mi promiňte, že já ne.