Vstup do zahrady je volný a možný pouze samostatným vchodem naproti pražské Loretě. Vstup se psy není dovolen. Zahrada doplňuje Černínský palác. Společně jsou využívány pro účely Ministerstva zahraničí ČR.
Na Loretánském náměstí na místě několika renesančních domů (některé patřily Lobkowiczům, jeden pak B. Wohlmutovi) začal se stavbou svého paláce hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic, vzdělaný cestovatel a diplomat, v roce 1669. Zahrada se začala budovat podle plánů arch. Francesca Carattiho v roce 1693. Již v roce 1692 navrhl architekt Domenico.Rossi v plánu zahrady v ose zahradního průčelí paláce dva bazény a fontány. 10. června 1693 byl do zahrady zaveden vodovod a 3. srpna byla provedena úspěšná zkouška v dolním bazénu s vodotryskem. Další etapu budování zahrady realizovali dědicové, hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic, a dokončil ji roku 1723 vnuk zakladatele, hrabě František Josef Černín z Chudenic za účasti dalších architektů – již zmíněného Domenico Rossiho a poté Františka Maxmiliána Kaňky, který v r. 1774 nechal vystavět v zahradě nový letohrádek zednickým mistrem Jakubem Schedelem. Zahrada byla značně poškozena během válek 1741 až 1742 a 1757 při obléhání Prusy. Její renovaci provedli sochař Jan Antonín Quitainer, malíř Josef Bartoloměj Kramer a zahradník Jan Paul. Po roce 1777 již nebyl palác dlouhodobě obýván. Roku 1791 v něm ještě byly pořádány hostiny, koncerty i plesy u příležitosti korunovace Leopolda II. Na konci 18. století ale Černínové z Chudenic odešli do Vídně a palác zůstal krátce prázdný. V letech 1796 až 1819 se v Černínském paláci nacházela obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie. V následujících letech se zde vystřídal špitál, továrna na karty i skladiště chmele. V první polovině 19. stol. byla zahrada zrekonstruována formou anglického parku. V roce 1851 koupilo zahradu i palác c. k. ženijní ředitelství v Praze a objekty byly zničeny přeměnou na kasárna a dvůr se stájemi. V roce 1904 upozornila Centrální komise pro ochranu památek ve Vídni, že stavba potřebuje rehabilitaci. Souběžně byla dle projektu architekta Otokara Fierlingera rekonstruována i původní podoba barokní zahrady včetně kašen. Roku 1928 palác se zahradou získal stát pro Ministerstvo zahraničních věcí a došlo ke kompletní rekonstrukci obojího. Zahrada byla rozšířena o novou část. Celková obnova v roce 1929 byla provedena podle arch. Pavla Janáka opět ve spolupráci s Ottou Fierlingerem. V letech 1994 až 1997 proběhla generální rekonstrukce zahrady podle arch. Zdeňka Kuny a Jaroslava Zdražila ve spolupráci se zahradní inženýrkou Vítězslavou Ondřejovou. Do starší pravidelné geometricky upravené části zahrady vede palácové schodiště k terase horního bazénu. Pod svahem za bazénem je dolní kaskádová kašna a na konci pavilonek (letohrádek). Nová část zahrady má volnou kompozici se skupinami stromů. 16. října 1990 byl do zahrady umístěn hraniční kámen z česko-bavorských hranic. Kámen pochází z roku 1766. Jako symbol otevření hranic ho dostal darem ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier.
Černínský palác je nejdelší barokní stavbou v Česku. Rozsáhlost a monumentalita této stavby z jedné strany budila obdiv a podporovala význačné postavení rodu Černínů v monarchii, kteří výstavbou tohoto paláce soupeřili s Habsburky. Vysoké finanční náklady na správu budovy a její opravy však způsobily finanční pád rodu Černínů. Mimochodem v paláci byla 1. července 1991 podepsána dohoda o rozpuštění Varšavské smlouvy.
Černínská zahrada je v současnosti navržena jako přísně symetrická francouzská zahrada s jezírkem, fontánou a barokním pavilónem. Její západní část má pak charakter anglického parku. Kromě velké fontány je v zahradě možné obdivovat menší kaskádovitou fontánu se dvěma přepadovými bazény nepravidelných tvarů vytvořených z mramoru. Až na dva drobné lasturovité prvky je fontána zcela bez ozdob. Další kašna je poněkud schovaná stranou ve stinné části zahrady. V kamenné opěrné zídce je usazena malá obdélná pískovcová nádrž s maskaronem jako chrličem (maskaron je plastický zdobný motiv v podobě lidské či zvířecí tváře).
A doporučení závěrem: po vejití do zahrady si prohlédněte ve výklenku zdi Černínského paláce panelovou výstavku fotografií „I diplomaté fotografují“, pak si projděte celou zahradu, usaďte se na chvíli na lavičce v její západní části a kochejte se nejen pohledem na vzrostlé stromy, které jsou součástí anglického parku, ale také výhledy na klášter Kapucínů a věže Lorety. Budete-li mít štěstí, uslyšíte k tomu zvonkohru Lorety (já ji slyšel v rozpětí 15 až 15:10). A pokud vás toto vše dostatečně neomámí, po vyjití ze zahrady se dejte na Loretánském náměstí vlevo ulicí směřující na Nový svět a určitě vám bude blaze na duši.
