Moje seniorské radosti: Pády a vzlety
Mexico-City, Zókalo. FOTO: Pixabay

Moje seniorské radosti: Pády a vzlety

20. 7. 2023

Za posledních deset měsíců to se mnou šlo pěkně z kopce. To byl tedy sešup! Kouřila jsem jako fabrika, chlastala první ligu a n jen kafe, vzhled mi byl ukradenej, stejně tak tělocvik a hygiena. Manžel radši spával s Profesorem, naším chytrým psiskem.

Rozhádala jsem se se ségrou a vůbec! Zanevřela jsem na lidi, z baráku nevytáhla paty, jen jsem pořád čuměla na televizi, kterou jsem stejně nevnímala. Děti se mi vyhejbaly, kamarádky daleko, předaleko. I procházky s Prófou jsem odmítala, přestože každej den ráno na mě čuměl těma svejma smutnejmap síma očima. Deprese. Prášky. Deprese. Prášky. Jak to asi se mnou mohlo dopadnout? Jenom blbě a hůř!

Při pohledu do zrcadla jsem byla znechucená. Stála tam nějaká cizí ženská zanedbaného vzhledu. Byla ošuntěle oblečená ve starejch džínách, který nešly dopnout, ve vytahaným triku a v ošmajdanejch pantoflích. Měla kruhy pod očima, šedavou pleť, dávno neošetřovanou drahejma krémama, kolmou vrásku mezi obočím a dvě dosti hluboký rýhy od nosu až k bradě. Rozcuchané, vlasy s  mnohacentimetrovými odrosty jí trčely do všech stran. Ty vlasy viděly kadeřníka naposledy právě před těma deseti měsíci, co si sama, blbec, podala žádost o dřívější odchod do důchodu. Finančně na to zle doplatila. A psychicky dopadla mnohem hůř. S tímhle životním stylem zanedbané a zanedbávané důchodkyně, možná pádlovala k sebevraždě.

***

Až jednou! Projížděla zase bez valného zájmu počítač a náhodou narazila na Hedvábnou stezku. A tam inzerát: „Hledáme někoho, kdo navštívil Mexiko a mohl by nám, dvěma začínajícím cestovatelkám, podat jakékoli relevantní informace.“

***

V životě jsem v Mexiku nebyla, leda tak prstem po mapě. V patnácti, díky mámě, ta mě pořád krmila učenostma, jsem četla v jakési knize o Mayské civilizaci. Tehdy mne především zaujala krutost jejích vládců a pověst o obětovaných pannách. Představa, že jakási hluboká propast plná vody, zvaná cenote, ukrývá množství zlatých předmětů, které tam, spolu s děvčaty, metali mayští kněží, mne přímo fascinovala. Později mne fascinovaly i zdobné stély, kamenné kalendáře a dokonalé stavby nejen pyramid, ale i obranných zdí a domů, které vydržely bez újmy a bez malty po tisíce let, stejně tak, jako terasovitá políčka, vybudovaná na strmých svazích hor. Tehdy jsem sama sobě slíbila, že ta místa, na kterých Mayové žili a kde zanechali zbytky své kultury, jednou navštívím. Začala jsem se učit španělsky a vyhledávat další populárně-vědecké knihy o indiánech středoamerických, jihoamerických a také o conquistadorech, kteří indiánům provedli samé neblahé věci. 

V každodenním kalupu, při návalu práce a starostí o děti, či domácnost, jsem jaksi na svá dávná předsevzetí pozapomněla. A najednou, díky inzerátu, má touha vidět stopy dávné Mayské civilizace, se vrátila. 

***

Inzerát jsem si přečetla několikrát a řekla si: „pic kozu do vazu, taková příležitost!“

Skočila jsem po ní, jak štika po třpytce a děvčatům odpověděla: „Mexiko neznám, nemohu vám v ničem poradit, ale moc ráda bych se k vám připojila.“ A hodila jim udičku: „Mluvím španělsky, mohla bych vám být v tomto ohledu trochu užitečná?“ Zuzana a Marta, po společném setkání v hospodě, mne s sebou vzaly. A tak jsme odletěly.

Dodnes vzpomínka na první okamžiky mého prvního dálkového letu mi vykouzlí vždycky úsměv na rtech. Tehdy Zuzana na každou informaci, od Marty nebo ode mne, reagovala tehdy módním dovětkem „fakt jo?“ Někdy „fakt ju?“ Tento hlasitě pronesený výraz zněl anglicky mluvícím cestujícím jako regulérní „fuck you.“ Na naši trojici, usazenou v poslední řadě trupu letadla, se proto jako první začali ohlížet chlápci, co seděli jednu řadu před námi. Čím let trval déle a Zuzanino „fakt jo“ nebo „fakt ju“ pořád vibrovalo vzduchem, vstávali už i týpci z druhé, třetí i  ze čtvrté řady a otočeni čelem k nám, pátrali přísnýma očima po osobě, která tato slova vypustila z úst, nebo po osobě, které ta slova patřila!  

Povídám: „Zuzko, prosím tě, mluv potichu a neříkej pořád to svoje „Fakt jo?“ Tady si totiž každý člověk, co mluví anglicky, myslí, že nás pořád posíláš do prdele. Ten výraz v angličtině právě tohle znamená.“

Zuzka na to odpověděla: „fakt jo?“

A pak jsme přistály. Nebylo třeba použít služeb vlezlých taxíkářů, kteří se vnucují turistům na letištích celého světa. Stačilo jít jen kousek pěšky a šup do metra. Ubytovaly jsme se ve dvaadvacetimilionovém Mexico-City na jeho hlavní třídě, blízko Zókala, což je hlavní náměstí, jemuž vévodí Prezidentský palác. 

Prvním dojmem, kterým na mne hned v ten večer Mexiko hluboce zapůsobilo, bylo snímání Mexické vlajky z vysokého stožáru uprostřed Zókala. Desítky náklaďáků přivezly stovky vojáků v parádních uniformách s bílým řemením, včetně modro-bíle vyšňořené vojenské kapely s nablýskanými nástroji, ozdobenými modrými střapci. Vojáci se seřadili do pravidelných útvarů a vpochodovali na náměstí. Tam se rozestoupili po jeho obvodu a důstojníci v bílých rukavicích, za zvuků hymny, tu obrovskou Mexickou vlajku ze stožáru sňali, složili a s úctou ji položili na sametovou podušku. Nato, znovu seřazeni do pevného útvaru, za zvuků břeskného vojenského pochodu, odnesli vlajku do Prezidentského paláce, naskákali do připravených náklaďáků a byli v tu ránu pryč.

Mou radostí byly návštěvy muzeí. V Antropologickém muzeu v Mexico-City mne mimořádně zaujaly kostry třech mladých lidí z našich Dolních Věstonic, staré 28 tisíc let a kostry snad třímetrových obrů, o kterých vědci nezjistili dosud zhola nic.

V muzeu Diega Rivery jsem žasla nad jeho obrovskými obrazy, do kterých vmalovával obličeje tehdy známých a slavných osobností. S nadšením jsem navštívila jeho červený dům, spojený úzkou lávkou s modrým domem Frídy Kahló. Obdivovala jsem jeho atelier se zavěšenými obrovskými loutkami před vysokými okny, jeho palety, štětce v keramických džbáncích, vymačkané tuby barev a rozpracované nákresy budoucích obrazů. Atelier vypadal, že si Diego jen na chvilku odskočil a za minutku se vrátí.

V tomto obrovském hlavním městě jsou téměř na každém kroku vidět živoucí připomínky jeho velikosti. Ale „kde je pohřben, kde má svůj hrob,“ ptala jsem se lidí na ulicích a řidičů dopravních prostředků. Marně.

Až jedna stařenka mi řekla, že Diego Rivera leží na Národním hřbitově. Hřbitov jsem nakonec našla. Byl rozlehlý, s tisícem obrovských statuí, hrobů, náhrobků, leckdy velkých jako dům.

Procházela jsem  hodiny a hodiny kolem zastíněných řad těch mohutných posmrtných příbytků a hledala jen ten jeden, jediný. Najednou už bylo pozdní odpoledne a hřbitov se za pár minut zavíral. Bez dalšího rozhlížení jsem zklamaně mířila k východu, když tu náhle jsem narazila na zadní stěnu mohutné, rozeklané skály. Skálu jsem obešla a na její divoké, leč lícové straně, byla upevněna deska s rozmáchlým, ve zlatě vyvedeným podpisem: „Diego Rivera.“ V náhlém pocitu štěstí jsem stála u jeho monumentálního hrobu z černé leštěné žuly.

„Konečně!“ Zajásala jsem.

Žula pableskovala drobnými, stříbrnými hvězdičkami v záři zapadajícího rudého slunce.  Na  třpytivé černi vrchní desky byla umístěna jen sněhobílá mramorová posmrtná maska umělce a jeho  silné ruce. Po obou stranách katafalku se z hranatých květináčů draly k nebi stovky květů kal, které vypadaly jako živé, ale byly také vytesány z bělostného mramoru. Umělec je prý nadmíru miloval. Nevěřícně jsem se dotýkala těch květů se středovými žlutými tyčinkami v domnění, že jsou čerstvé, tak dokonalé byly.

Hrob jeho ženy Frídy Kahló jsem nikdy, nikde nenalezla, pouze její rodný dům, kde po jistý čas s Diegem žili. U jejího smrtelného lože visel navždy nedomalovaný obraz Stalina. V kuchyni u stropu, ve všech čtyřech rozích, byla její rukou napsána slova plná lásky, určená Diegovi, která mne dojala a dokonce rozplakala.

Mexiko zůstalo mou láskou navždy. Miluji jeho obyvatele, katedrály, nádherné paláce, barevně okachlíkované domy s rozkvetlými patii, ale i ubohé domky chudých potomků Mayů, postavené na červené, vyprahlé zemi. Miluji jeho sochy, kříže, vykopávky, pyramidy, nejen Slunce a Měsíce v Teotihuacanu, ale i ty malé a méně známé. Miluji jeho hory, džungle, starobylá města, vesnice, vodopády.

Nikde jinde, jen v Mexiku, jsem viděla větve vzrostlých stromů, ohýbající se až k zemi pod tíhou motýlů monarchů. Nikde jinde, jen v Mexiku, jsem viděla seniory, tančící v parcích za zvuků kytar a jásavých tónů trubek hudebníků Mariachis, s nádhernými, zlatě krumplovanými, sombrery na tmavých hlavách. Nikde jinde, jenom v Mexiku, jsem potkala laskavé, milé, ochotné a vstřícné lidí. Jen v Mexiku jsem se topila ve vlnách Pacifiku i Atlantiku.

Po návratu z dlouhé cesty, jsem při pohledu do zrcadla uviděla tvář cestovatelky, zářící štěstím, sebevědomím, radostí a chutí do života. Ta mírně domýšlivá tvář byla ve svém výraze jistě podobna tváři Marca Pola, či doktora Stingla, kdy stejně tak jako oni, jen v menší míře, objevovala a objevila některá zázračná místa naší Modré planety.

Ano, mou největší seniorskou radostí je cestování a následné psaní povídek z cest, plných nejen krásných vzpomínek, ale i překvapivých momentů, či šťastných konců katastrofických situací.

 

 

 

aktivní senioři cestování Letní soutěž 2023
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?