Loni jsem ve své milované Bašce nebyla. Tři dny před mým odjezdem měl syn těžkou autonehodu a vůbec to nevypadalo dobře. Ale letos už to určitě zase vyjde. Pojedu se sestrou a dalšími třemi kamarádkami, se kterými tam už jezdíme spoustu let. Ony tam loni byly, já ne, a proto se teď tak hrozně těším a nemůžu se dočkat. Vzpomínám si na to, jak to bylo předloni, to jsme byly jenom se sestrou Evou a hezky jsme si to užily.
Když si to tak shrnu, týden to byl hezký a slunečný, kdyby bylo některý den hůř, tak by to bylo prima, protože to bysme si daly aspoň ještě výlet přes Plato Mjesaca, ale v tom horku bylo lepší se povalovat na pláži. Jenom jsem nechápala, jak je možné, že ty dvě Slovenky, co jsme je na naší oblíbené nuda pláži viděly taky každý den, byly určitě o odstín nebo dva tmavší než já. Já se přece opaluju docela dobře. Eva si myslela, že tam budou třeba už druhý týden, nebo to není jejich první letošní dovolená. No taky by to tak mohlo být? Prostě Eva byla jako indiánka (trochu do ruda), já jako mulatka a ty Slovenky byly skoro jako černošky. Jo a byly tam s buclatým pánem, taky pěkně opáleným a při pohledu na něj jsem si vzpomněla na to, jak jsem se zamlada koupala bez plavek s jedním úplně úžasným chlapcem na přehradě v lese, kde nikdo nebyl. On byl policajt a já se tomu smála, protože takovéhle koupání tehdy nebylo dovolené a ptala jsem se ho, co by se stalo, kdyby ho takhle "kolegové" našli. Usmál se tím svým krásným úsměvem, u kterého se mi podlamovala kolena (je to teda divné, ale jeho úsměv i čokoládové oči byly hrozně podobné úsměvu Jany Šulcové) a řekl: "Kdybych byl přistižen, byl by mi ustřižen!" No a ten čokoládový tlusťoušek mi připadal, že zřejmě byl "přistižen", ale Eva povídala, že ne ne ne, že to má jen dobře schované v kulatém bříšku. Z cesty domů mě zase zůstala v hlavě Evy věta:
"Jestlipak sis všimla, že jsme z celého autobusu nejmladší a nekrásnější?" No jo, bylo to jak zájezd domova seniorů, to musím uznat, my už jsme přece taky seniorky, ale touhle dobou, tedy začátkem září to tak přece bývá.
A taky jsem si vzpomněla na to, co jsme s Evou o dovolené, ležící na pláži, vymyslely. Že bysme založily agenturu zážitků a vzpomíne , co by chtěla ona si už nějak nepamatuju, ale já bych třeba chtěla ještě jednou zažít to, co jsme s Jarmilou vyváděly, když jsme potkaly Štefana, co jsme ho obě tajně milovaly a přesto, že on o tom nevěděl a vůbec si nás nevšímal, nám stačilo ho vidět a blahem jsme šílely, nebo ten pocit, když jsem si v kožešnictví koupila svojí první bundu - křiváka, hnědej semiš samej zip a cvok a potkala jsem kamaráda Romana a ten teda čuměl. A pak se mi domeslo, že všude obdivně vyprávěl, že potkal "na městě" Donku a ta měla bundu úplně jako Jimmy Hendrix!!
No a dneska jsem si na tu agenturu vzpomněla proto, že když jsem procházela přes kuchyň, dědeček měl puštěnou televizi a tam zrovna šla nějaká reklama a k ní byla padesát let stará písnička, na kterou jsem na diskotéce tancovala s Igorem (snad By by the Suneshine nebo tak něco) a pamatuju si ten pocit jako dneska. On to teda byl Rom (my jsme teda tehdy říkali cikán), ale my tenkrát až takové předsudky neměli a hlavně oni "mají rytmus v krvi" ne? A tak to bylo vážně fantastický, bylo to na ploužák poměrně rychlý, všichni tancovali jen tak v houfu, ale on mě vedl a všichni čuměli... No a taky bych chtěla potkat Vencu, co jsem mu asi v osmičce půjčila 7,50 na mlíko a on mi to nikdy nevrátil a k naší oblíbené zábavě potom, když jsme ho s holkama někde potkaly patřilo hulákat na něj: "Hele Soukup, naval sedmpadesát za mlíko" A on se příšerně styděl.
Jenomže pak mě napadlo, že bysme na tu agenturu nutně potřebovaly nějaký provozní kapitál, protože ty lidi by se toho určitě dobrovolně účastnit nechtěli. Ale za prachy by to možná šlo, ne? Nebo bychom to musely zorganizovat tak, aby o tom nevěděli (jako třeba ten Soukup) a byli v šoku.
Eva mi na to odepsala, že pro začátek by stačily ty zážitky, kterých bysme se účastnily jenom my. No možná... To jsem zvědavá, co za blbiny si vymyslíme letos.