Paní Kaliopi bydlí v malinkém domečku tvořeném jedním pokojem. Vypadá jako usazený na skále, pod ním je prudký svah a hluboko, velmi hluboko hladina moře. Přímo z pokoje se vychází na terasu, která slouží jako prodejna, tedy zdroj obživy paní Kaliopi. Ne, že by bylo co koupit. Kaliopi nabízí několik vyšívaných deček, ubrusů, jakési barevné batůžky, pár cetek. Sedí na židličce, navléká korálky a vypadá smutně. Její domek je totiž trošku stranou hlavní uličky, takže do něj zavítá méně turistů, než do těch před ní. Když už se objeví, tak jsou zvědaví a lezou jí až do bytu. Slušně je upozorňuje, že do dveří chodit nemají, že tam bydlí. Lidé si ji často fotí, protože její terasa je malebná. Snáší to s úsměvem, který je poněkud útrpný.
Kaliopi je typickou obyvatelkou vesnice Olympos. Odhadem jí může být osmdesát. Nebo více? U tamních žen je věk těžko tipovat. Jejich vrásky jsou hluboké, ale pohybují se svižně a v jejích unavených očích je pořád jiskra. Ty oči unavené jsou. Protože žít v Olymposu je jako žít sto, dvě stě let zpátky v historii.
Málokdo, kdo byl na Karpathu, na Olympos nejel. Turista tam ze všech stran slyší: tam musíte jet, to musíte vidět. Kdo procestoval Karpathos před třiceti lety, je lehce zděšen. Olympos je totiž ukázkou, jak turistický ruch zasahuje do života obyčejných obyvatel míst, která se stala známá.
Jde vlastně o shluk domů na skalnatém kopci vysoko v horách. Na toto místo se v šestém století přesunuli lidé z pobřeží, aby se chránili před piráty. Nevedla tam žádná cesta, takže se stali naprosto izolovanou soběstačnou komunitou. Živilo je zemědělství, postavili si větrné mlýny, v nich společně připravovali mouku, z níž pekli chléb ve velkých pecích. Časem muži přece jen začali odjíždět za prací, a tak se Olymposu začalo říkat vesnice žen. Prý tam dodnes vládne matriarchát. Těžko říct, ale je fakt, že ve většině obchůdků a taveren je vidět ženy. Jsou oblečeny v tradičních krojích, nabízejí tradiční šátky. Některé je nabízejí, některé přímo vnucují. Sezóna je pro ně dobou vysoké pracovní aktivity a na jejich tvářích je vidět odhodlání, prodat turistům co nejvíce cetek. Na jedné straně se jedná o krásné domácí výšivky, na straně druhé o zboží pocházející evidentně z Číny. Ale každá stará paní se vám přitom bude upřeně dívat do očí a neustále opakovat slovní spojení „hand made.“
Není dobré nechat se otrávit. Mnohem lepší je vidět na tomto místě to krásné. Olympos je totiž nádherný, magický, fascinující. Voní tam levandule, tymián a loukomades, malé koblížky polité medem a sypané ořechy, které tamní staré paní před vámi připravují. A ty jsou opravdu „hand made“, tedy ručně doma vyrobené. A jsou báječné. Stačí zpomalit a nenápadně nahlížet do oken. Ano, Kaliopi a ostatní to moc rádi nemají, ale nedá se odolat. Je to v podstatě živoucí skanzen, historie, která se smísila se současností.
Potíž je v tom, že kolem poledne se Olympos začíná v létě poněkud zalidňovat. Autobusy sem navážejí turisty. V roce 2013 totiž byla až na vrchol zbudována asfaltka, do té doby byla část cesty prašná, kamenitá a troufli si na ni jen dobrodruzi a zkušení místní borci. Teď má Olympos spojení se světem, turisté sem přijíždějí pohodlně, takže, pozor, může to být šok – staré babičky v barevných šátcích, které vypadají jako z prastarých obrazů, na vás při placení klidně vytasí platební terminál a můžete vytáhnout kreditku.
Ale kdo si troufá vyjet autem nebo zvolí autobus z hlavního města Pigadia, může na Olympos přijet časně ráno. Ve chvíli, kdy se probouzí. Otevírají se dveře do kostela a vám se nad tou zdobností a nádherou zatají dech. Míjí vás stařenka s nůší plnou klacků a pak zachází do domku tak maličkého, že musí sklonit svá už tak hodně shrbená záda. Další stařenka chystá záplavu pestrobarevných šátků a doufá, že jich turistům dnes prodá co nejvíc. Protože léto skončí a Olympos se zase stane vesnicí jako z minulých století. Muži a mladí odjedou za prací a paní Kaliopi a její kamarády se schovají do svých domečků. A budou dál žít, tak jak žijí celý život. Protože ony se tam narodily a pamatují Olympos ještě v době, kdy turista býval naprostou raritou.
Cesta nahoru nyní trvá po nové cestě z Pigadie okolo hodiny a v tomto případě platí pořekadlo, že i cesta je cíl. Ale pozor, není nic pro ty, kteří mají strach z výšek. Pohled z auta či autobusu do srázů po svodidly dává zabrat i zkušeným řidičům. Člověk neví, kam se dívat dříve. Jestli na nádherné moře hluboko pod ním nebo naopak vysoko na strmé hory plné borovic. Pozor, stát, přes silnici právě přecházejí divoké kozy. A o kus dál se jedna rozhoduje, zda přejde nebo ne. Takže znovu stát, čekat, jak se rozmyslela.
Tak proto je dobré na Olympos vyjet. Protože koncentrovanější podobu Řecka už najdeme málokde. Tady je nejlépe vidět současný nelítostný boj Řeků mezi snahou zachovat si tradice a vydělat co nejvíce peněz na turistickém ruchu. Je to veselé, legrační, fascinující, smutné, dojemné a vzrušující zároveň.
