Dovolená v Bašce po roce covidu byla úplně úžasná, každý den by vydal na román. No to se tak jenom říká, ale určitě by to bylo aspoň na hezkou povídku... Tak třeba čtvrtek:
Ve čtvrtek ráno se naše cesty se sestrou rozdělily.. Eva šla na cvičení jógy za hotelem Zvonimir a já vyrazila na kostelíček Svaté Majke goricke. Dole v kapličce už není ta krásná jemná panna Maria, to teda nechápu proč. Vystoupala jsem po 243 schodech (no ruku do ohně bych za to, že jich bylo o fous víc nebo míň nedala) a kostelík sice stojí na svém místě, ale kolem dokola má nainstalované reflektory, kterýma je v noci osvětlený a zezadu jsou na něj přilepené bedny od klimatizace. No jo, nová doba.
Z kostelíčku jsem se vrátila pro tašku s věcma na pláž a taky pro pohled do práce, který jsem už konečně došla poslat na poštu.
Paní poštovní úřednice za přepážkou mi na něj, za 8,60 kuna, dala krásnou barevnou známku, orazítkovala ho a teď by mě zajímalo, kdy dojde. V práci si ho pak musím prohlídnout, ta známka bude určitě s mořem, vypadala modře. Ještě jsem si koupila malý mačkací míček do ruky, růžový s modrýma hvězdičkama a šla naproti Evě ke Zvonimiru. Ze cvičení byla nadšená, já zase byla moc ráda, že jsem byla na tom kostelíčku. Měla bych o tom napsat naší bývalé cvičitelce Pavle, že jsem tam byla, sice o den později, než jsme tam s ní "běhaly cvičit", ale přece. Ještě se chci dojít, třeba někdy navečer podívat k Ivanovi (tedy na kostel a hřbitov nad Baškou) za Slečnou doktoricou a panem Geistlichem. Tu knížku od Ladislava Chrudiny miluju a od té doby, co jí mám taky vím, že "Od Ivana je přece ten nejkrásnější pohled na Bašku".
Cestou přes městečko jsme se koukaly, co by bylo možné koupit dětem, jenom nějakou maličkost a objevily jsme písmenka na kožené šňůrce. Ale Eva by potřebovala L, M a B a já P a A. A z toho měli jenom B a P. Zkusíme se třeba zítra zeptat, možná prodavač zaloví někde v krabici a ještě něco objeví, dneska se nám nechtělo. Naproti zelináři, kde si Eva koupila jedno velké rajče jsem si udělala radost já a koupila si řetízek na kotník. Kdysi jsem to nosila, mívala jsem stříbrný s malým srdíčkem, ale naposledy snad k růžové kombinéze v těch prvních lázních, co jsem byla, tedy v Karlových Varech v roce 1982. Takže víc jak před čtyřiceti lety.
Za průchod na Jablanovku jsme na Bunculuce bez řečí zaplatily. Ono jít horem po cestě nad pláží, je v tom vedru, co už od rána každý den je, pěkná otrava. To jsme zatím absolvovaly dvakrát a jak říkávám: "Jako ukázka to bohatě stačilo."
Na pláži jsme vydržely až do šesti a mimo "starých známých tváří a vytetovaných obrázků" tam Eva identifikovala i pána, co s ním byla ráno na józe. A ten pán, sice starší, ale moc hezký, štíhlý a opálený měl vývod... Vypadal jinak úplně úžasně a spokojeně, člověku bylo při pohledu na něj jasné, že žije rád a život tímhle v žádném případě nekončí. Fakt borec, palec nahoru
