Je to už víc než dvacet let, co jezdíme za synkem a jeho rodinou 120 km na sever. Těšívám se na chvíli na začátku prázdnin, kdy nám syn nastíní prázdninové plány. To znamená kdy se můžeme těšit na čas s vnoučaty a kdy se chystají na dovolenou. Z toho druhého vyplývá, že jejich byt bude prázdný a v mé hlavě v tu chvíli začne hučet Mumlavský vodopád, po kamenech skákat Černá Desná a poklid nastolí chaloupky na Jizerce s tiše bublajícím Smaragdovým potokem. Stalo se už tradicí, že se chápeme, jak já říkám, zalévání kytek a pár dní strávíme v Jizerských horách.
Ani letos tomu nebylo jinak. A zatímco nám chodily fotografie od moře, my jsme se věnovali péči o jejich rostlinstvo. Samozřejmě že to nezabere celý den, tak nám nezbylo než se pilně věnovat výletování.
Jako první přišel na řadu Mumlavský vodopád s nezbytnou zastávkou u bělostné Tesařovské kaple v Kořenově. Tuto dominantu nevynechám ani kdyby pršelo, což se nám už také stalo. Letos však nebe zdobily bílé obláčky a srdce se tetelilo. A víte, jak dělá řeka Mumlava? Vesele si mumlá mum mum mum a přitom si tu skáče přes balvany, tu se mezi nimi umně proplétá. Ten největší skok už má za pozornosti početného lidského publika za sebou a může být v klidu. Parkoviště u vodopádu bylo poloprázdné a stokoruny za parkovné mi líto nebylo. To Harrachov jsme jen projeli bez sebemenší touhy zastavit.
Náramně se nám vyvedl i tradiční výlet na Jizerku s obědem v Pyramidě. Sluníčko se na nás smálo a zatímco doma panovaly tropické teploty, tady ve výšce přes 800 m bylo příjemně a v pohodě se pochodovalo mezi krásnými chaloupkami i cestičkou jizerskohorským rašeliništěm podle Smaragdového potoka. Z louky ukryté zrakům chodců po asfaltové cestě se na mě dívaly oči chlupatých a přežvykujících rohatých stvoření. Na tabulce jsem se dočetla, že skotský náhorní skot zde pastvou pomáhá s obnovou květnatých luk. K tomu mu upřímně přeji hodně úspěchů.
Užili jsme si výlet sedačkovou lanovkou na Tanvaldský špičák. Ta je sice asi nejvíc využitá v zimě, kdy se zde lyžuje, ale ani teď v létě nezahálí. Místo lyží si většina lidí nahoru veze kola a dolů se pak klikatě řítí dolů po cestě mezi stromy. Najde se i pár rodin s dětmi nebo seniorů jako jsme my, kteří si vyjedou nahoru "jen tak", posedí, dají si nějakou dobrotu, vyjdou na rozhlednu a kochají pohledem do kraje. Z rozhledny je nádherný výhled a viděla jsem několik jizerskohorských rozhleden - Štěpánku, Černou studnici, Bramberk, Nisanku, Královku a nejbližší Světlý vrch.
Rozhodli jsme se udělat si výlet i kousek za polské hranice, a sice na hrad Czocha. Za tím účelem jsme museli projet prakticky celé Jizerské hory na jejich druhý konec. Pohádkový hrad Czocha nejdeme jen 8 km za hraničním přechodem v Srbské poblíž Nového Města pod Smrkem. Stojí na skalním ostrohu nad přehradním jezerem na řece Kwisa. Byli jsme tam už asi třikrát a pokaždé jsem hradem okouzlená. Tentokrát si na nás přichystal překvapení a přesně při vstupu hradní branou začaly na zem nečekaně dopadat první dešťové kapky. Deštníky jsme samozřejmě měli v autě a déšť jsme nakonec přečkali pod střechou kamenného hradního altánu. V době vzniku hradu patřilo území Českému království. Cestou zpět jsme se zastavili na česko-polských hranicích, kde jsou za potokem na polském území zajímavé objekty. Díla, jejichž hlavními součástmi jsou hudební nástroje. Udělala jsem si pár fotek, ale nepodařilo se mi zjistit, oč se jedná.
Cestou zpět přes Jizerské hory obloha potemněla, spustil se déšť a přívětivé počasí bylo to tam. Vyšla jsem si sice ještě do Příchovic k rozhledně Maják Járy Cimrmana a přes hrozící mračna nakonec ani nezmokla, ale po návratu jsme sbalili kufřík, zalévání zahrady ponechali sv. Petrovi a frčeli domů. Vodopády na Černé Desné jsme letos nestihli, ale zato už se těším na pár jizerskohorských dní 2024.