Lesní inženýr Leopold Vidlák, který se přátelil s českými šlechtici, našel nový domov v kanadských hvozdech
Leopold Vidlák. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

Lesní inženýr Leopold Vidlák, který se přátelil s českými šlechtici, našel nový domov v kanadských hvozdech

11. 8. 2023

Jednou ze zemí, kam se po únoru 1948 v hojných počtech vydávali exulanti z Československa, byla Kanada. Mnohem větší šanci na brzké vystěhování měli mladí muži, které potřeboval místní nenasytný dřevozpracovatelský průmysl.

Počátkem 50. let žilo asi 65 000 Čechů a Slováků především v Torontu, Montrealu a Vancouveru, nicméně množství nově příchozích začínalo daleko od velkých měst a nechalo se zlákat vidinou snadného výdělku v lesích a fabrikách rozlehlých provincií Alberta či Britská Kolumbie. Kdo vydržel a „odkroutil“ si zpravidla několikaměsíční náročný pracovní úvazek, vydělal si dost peněz a měl slušně našlápnuto do nové existence v zemi javorového listu. Jeden takový příběh je spjat i s Leopoldem Vidlákem.

Narodil se 2. listopadu 1899 v Třebíči, vystudoval lesní hospodářství a získal titul inženýra. Oženil se, od roku 1930 pracoval v Zásmukách u Kolína, o rok později nastoupil jako lesmistr, později ředitel velkostatku hraběte Leopolda Šternberka v Týništi u Rychnova nad Kněžnou. V okolních hvozdech se na honech scházela společenská smetánka i cizí diplomaté. Vidlák se přátelil i s hrabětem Kinským, Colloredo-Mansfeldem a dalšími příslušníky modré krve. Lesnictví zasvětil svůj život, přečkal německou okupaci a s optimismem hleděl do budoucnosti, již ovšem zakalil nástup rudé totality. Uměl hovořit třemi jazyky, byl členem Rotary clubu, stýkal se s aristokracií, nelze se tedy divit, že se začal strachovat o existenci. Když se objevily zvěsti, že celé panství hraběte Šternberka má být brzy zestátněno, rozhodl se k emigraci. Mezi důležitými lidmi, které dobře znal z honů, patřil i tehdejší americký velvyslanec v Praze Laurence Steinhardt. Právě on mu pomohl 2. září 1948 s útěkem za hranice v zapečetěném voze ambasády, které projelo skrz hranice do Bavorska. S první manželkou Annou nemohli mít děti a svazek nepatřil k nejšťastnějším. Vidlák tedy odešel sám, žena o jeho úmyslu neměla tušení. Přes Německo a Francii se ocitl v Kanadě. Usadil se v Thunder Bay v provincii Ontario, na břehu Hořejšího jezera, a pracoval pro Abitibi Paper Company, jednu z největších papírenských společností na světě. V roce 1957 se znovu oženil, tentokrát s Němkou Giselotte Geyer původem z Jihlavy. Měli syna Charlese a dceru Evu.

 

Vidlák při práci v lese[60] (kopie).jpeg
Leopold Vidlák při práci v lese

kanadští dřevorubci[13].jpg
Kanadští dřevorubci

svážená dřeva v lesích Ontaria[51] (kopie).jpeg
Svážení dřeva v lesích Ontarie. Všechny fotografie poskytnuty z archivu hostorika Martina Nekoly

 

Vidlák udržoval čilý korespondenční styk se známými lesníky doma, případně těmi, kteří rovněž zvolili útěk z Československa, sledoval nejnovější trendy v oboru a často publikoval nejrůznější články v krajanském tisku, jimiž bezpochyby nalákal spoustu dalších, aby pro svůj druhý život v emigraci zvolili Kanadu. Jeden z takových dopisů přátelům, jenž se dočkal zveřejnění, najdete na následujících řádcích:

„Začínal jsem svůj nový život v nové zemi těžkou fyzickou prací jako každý československý uprchlík. Pracoval jsem jako lesník pro největší kanadskou firmu, vyrábějící buničinu a papír. Pro lepší představu o velikosti této země a jejím dřevním bohatství stačí snad zmínit, že roční spotřeba této jediné společnost byla asi pětkrát větší než spotřeba předmnichovské republiky. Po Vánocích jsem byl poslán služebně do všech oblastí, kde se vyrábí brusné dříví pro tuto společnost. Projel jsem vlakem více než 4 000 mil, jezdil jsem a chodil dalších několik set mil osobním autem, truckem, sněhovým automobilem i na sněžnicích. Navštívil jsem celkem čtyřicet sedm různých dřevorubeckých táborů, kde bylo zaměstnáno na 7 000 lidí, tak snad mohu nezaujatě napsat, jak si v kanadských lesích žijí dělníci, včetně těch našich.

Všechny tábory byly vybavené elektřinou, ty novější dokonce teplou tekoucí vodou. Všude jsou prostorné umývárny, jež slouží zároveň jako místnost pro sušení šatstva, a každý tábor má i jeden barák se sprchami. Baráky jsou obyčejně pro 24 lidí, kteří bydlí po dvou v otevřených boxech z překližkových přepážek. Postele byly železné s matracemi a každý dělník obdržel jednou týdně čisté ložní prádlo a dvě vlněné pokrývky. U každé postele je malý noční stolek, nad postelí police. Vzal-li si dělník do lesa více šatů a zavazadel, může je odevzdat do společné úschovny, ale v této zemi se nekrade a nikdo tu kufry nezamyká. V zimě jsou baráky vytápěny, někde dřevem, někde benzínem, což obstarává obyčejně starší dřevorubec nebo nějaký, co přišel k úrazu a není plně výkonný. A nyní přijde to hlavní, tj. společná jídelna. Může zde zasednout k bíle prostřeným stolům najednou padesát až sto lidí. Kanadský dřevorubec se i při jídle chová jako gentleman. Slyšíte jen tichý či polohlasný hovor, většinou pouze „podej mi prosím slaninu, můžeš mi prosím dolít ještě trochu kávy…“. Nemusím zdůrazňovat, že každý si před jídlem umyje ruce. Viděl jsem tolik různých jídel, že by to vyžadovalo zvláštní přednášku, a proto pouze řeku, co mívají dřevorubci k snídani: výbornou zrnkovou kávu nebo čaj s mlékem, ovesné či kukuřičné vločky, šunku či slaninu a různé klobásy, vajíčka, topinky, chléb s máslem a marmeládou, báječnou omeletu, ovocný kompot a nejméně dva druhy moučníku. Každý si bere, kolik jen může sníst. (…) Jeden český chlapec, s nímž jsem se na dalekém severu setkal, mi řekl, že se mu práce v lese nijak zvlášť nelíbí, že je mu smutno, ale na jídlo že se vždycky těšil, že mu připomínalo z dětství hody u něj na vsi.

V každém baráku je samozřejmě rádio, majetek společnosti. Nejméně jednou týdně také přijíždí pojízdný biograf, který v jídelně promítá dva filmy. Jeden poučný o kácení, zpracování, rovnání, stahování, nakládání a skládání brusného dříví, a pak jeden zábavný. Vstupné se nevybírá. Mezi jednotlivými dřevorubeckými tábory a nejbližším městem je pravidelné spojení autobusy nebo motorovými saněmi na účet společnosti, takže dělníci si mohou zajet ke svým rodinám. Každý, kdy chce a kam chce, v této svobodné, demokratické zemi. Tím vším nechci říct, že by mi nebylo smutno po našich krásných lesích a panoramatu Orlických hor. Proto vám všem, kdo toto čtete doma v republice, mějte naše lesy rádi, braňte je proti vykořisťovatelům tak, jak jste to dokázali během okupace. Československým lesům a myslivosti zdar!“

Leopold Vidlák zemřel 16. května 1992 v požehnaném věku dvaadevadesáti let. Do Československa se již nikdy nepodíval. Snad hluboké lesy Ontaria představovaly dostatečnou náhradu za panorama Orlických hor, po kterém tak tesknil.  

 

 

Osudy Čechů ve světě
Hodnocení:
(4.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?