Peču ráda, tuhle jsem, protože už začala padat jablka, upekla štrůdl. A dědeček měl zase řeči kvůli tomu, že jsem upečené štrůdly cukrovala vanilkovým cukrem. Jestli prý to nechci v tom cukru obalit. Ale ve všech kuchařkách se píše: „Po upečení ještě horké cukrujeme moučkovým cukrem s vanilkou.'' A kvůli tomu, že on a ten jeho kamarád, co neumí r, nemají rádi, když je něco "ocukuované", pardon ocukrované, tak já snad nebudu cukrovat ani vanilkové rohlíčky, co jsou skoro bez cukru a tím pádem i bez chuti, ne?
Abych si obalila nervy, snědla jsem ještě teplé „prdelky'' ze dvou štrůdlů, s hrnkem studeného mléka a hlavně „hezky na vysoko'' ocukrované, jak to říkal Ondřej Vetchý v pohádce „O statečném kováři'' a moc jsem si pochutnala. Myslím, že kdo nemá rád ocukrované buchty a koláče, není normální. To je jako kdyby pil pivo bez pěny nebo sodovku bez bublinek. No, jde to, pochopitelně že to jde, ale není to to pravý ořechový, nemyslíte?
Ráno pak jsem upekla do práce housky, bylo jich deset a počítala jsem s tím, že s Ivou něco sníme a to, co zbyde, dáme uschnout jako dekoraci k peci v černé kuchyni. Takže výsledek byl následující: Dvě jsme snědly s Ivou zapečené v mikrovlnce s anglickou slaninou a sýrem hned ráno. Další dvě, stejně zapečené, snědla Ivy vnučka Eliška se svou kamarádkou Natálkou.
A o šest zbylých, které zůstaly na ošatce, se postarali ostatní návštěvníci a byly pryč hodně rychle. Takže na usušení nám nezbylo nic a mě tedy čekal další pokus o housky, co by zbyly na ošatku do kuchyně...
Ten pán, co u nás byl s malým synem a dojedl poslední housku, si dal i perníkové srdíčko, co jinak rozdáváme malým dětem. Bylo jich tam v krabici už jen pár a on se ptal, jestli by nemohl na ty perníčky dostat recept, nebo jestli je to nějaké rodinné tajemství. Tak jsem mu řekla, že je to recept, který jsem několik let mámila od maminky jedné kolegyně z práce a ona ho nechtěla dát a když se mi ho konečně podařilo získat, tak teď s ním já budu zacházet stejně. Takže na požádání každému ne! Kolegyně, co jsme jí, myslím, že snad pro její krásné, veliké oči, říkali Koala, nám totiž ty perníčky nosila léta na každé Velikonoce a na Vánoce od své mamky z Loun a my všichni z nich byli úplně paf, protože každý věděl, že perníčky po upečení ztvrdnou a musí se nechat rozležet. Tyhle ne, ty jsou k jídlu hned.
Zrovna tak jsem od sousedky Drahušky dostala, po dlouhém prošení recept od její maminky na hned měkké kokosky a od kolegy Jirky recept jeho maminky na opravdové moravské "dvojctihodné" koláčky, povidlové, plněné tvarohem, co vydrží dlouho měkoučké. Teda vydržely by, kdyby se hned nesnědly. A tohle a taky recept na těsto na plněné ořechové nebo makové rohlíčky, z kterého jsem ale já začala dělat i pizzu a je úplně úžasná, tenká a křupavá (samozřejmě že hned po upečení, druhý den už je jenom tenká a úžasná) si budu i nadále hýčkat a jsou to moje malá tajemství, co si je ale pochopitelně nemám v úmyslu vzít do hrobu. Mám je všechny založené v šanonu a chci je někdy hezky srovnat a tu historii jednotlivých receptů, od koho jsem je a za jakých okolností získala, si k nim dopsat. A kdo bude chtít, tak podle toho může po mě péct dál. Teď naposledy jsem svůj repertoár rozšířila o recept na rohlíky Rancherské kuchařky. Nedělám sice rohlíky, ale pletu housky (ne ze tří, ale jen z jednoho pramene - což je taky frajeřina). Připadá mi to hezčí než rohlíky a chutnají skutečně báječně. Taky bych za ně možná měla poděkovat dědečkovi, protože s tím svým věčným "rypákováním" a řečma, že z těch mých housek cítí droždí, mě přiměl k tomu, že jsem hledala recepty ze sušeného droždí a tyhle rohlíky jsou právě z něho.
Pochopitelně mezi mé poklady patří i "vítězná vánočka" se kterou jsem vyhrála v kulturáku soutěž o nejlepší vánočku, plněná ořechama, medovník a harlekýn, plněné šlehačkové koule a z obyčejného kynutého těsta taky ušaté koláče. No a pak taky vánoční cukroví. Ale tak to mají určitě v každé rodině, ne?
Takže péct umíme skoro všechny a nějakej Vilém s houskama se může jít bodnout...
