S klidným svědomím lze konstatovat, že zakladatelem australského baletu byl Čech. Jmenoval se Eduard Skřeček a narodil se 2. února 1902 v Přerově do rodiny železničáře, který byl zároveň nadšeným propagátorem lidových tanců a milovníkem hudby. Pro svou zálibu strhl i syna. Skřeček mladší vystudoval baletní školu při Národním divadle v Praze, od roku 1921 působil v divadle v Olomouci, poté na pražských scénách, než roku 1926 zakotvil v prestižních uměleckých souborech v německém Hamburku a v Monte Carlu, s nimiž projezdil svět. Koncem dvacátých let mimo jiné poprvé navštívil Austrálii.
Nějakou dobu také v Praze vedl baletní školu, ale svou budoucnost viděl právě v zemi protinožců, která jej fascinovala a viděl zde velký potenciál v rozvoji kultury. Spolu s manželkou, ruskou baletkou Xenií Nikolajevnou Smirnovovou, se krátce před druhou světovou válkou přestěhoval do Melbourne, aby založil vlastní baletní soubor.
V té době už byl znám pod pseudonymem Edouard Borovansky. A ukázal se jako skutečný vizionář. Najal tanečníky, hudebníky, designéry, nechal vyhotovit vlastní kostýmy, kroje a nákladné kulisy, bez jakýchkoliv státních subvencí. Pečlivě vytvářel program jednotlivých představení, aby byl zábavný a zároveň na vysoké estetické a umělecké úrovni. Razil zásadu, že je lepší plné hlediště za minimální cenu lístku, než hlediště zející prázdnotou. Objížděl se souborem i malá městečka a dělníci, horníci a lidé z nižší střední třídy se stali v omšelých kinosálech, tanečních síních či divadlech jeho věrným publikem. Způsobil revoluci, neboť popularizoval tanec a hudbu obecně a učinil z nich masovou zábavu. Původním názvem Melbourne Ballet Club, posléze Borovansky Ballet od roku 1944 vystupoval zcela profesionálně a premiérové uvedl v Austrálii slavné Čajkovského balety, Schumannův Karneval, Stravinského Petrušku, ale připravil také vlastní aranžmá Smetanovy Vltavy.
Borovansky zemřel náhle 18. prosince 1959 v Sydney. Vedení společnosti se ujala jeho choť, avšak roku 1962 byl Borovansky Ballet reorganizován a přejmenován na Australian Ballet, který funguje do dnešních dní a patří vůbec k nejlepším na světě. Přerovský rodák vychoval budoucí generace špičkových tanečníků a nesmazatelně se zapsal do dějin australské kultury.
Borovanský při zkoušce baletního souboru. Fotografie poskytnuta z archivu historika M. Nekoly
Madam Zora
To samé můžeme říci také o madam Zoře, neboli Zoře Šemberové. Přišla na svět 13. března 1913 ve Vyškově, vyrůstala však v Brně. Od dětství projevovala značné taneční nadání, v patnácti letech byla přijata jako tanečnice do brněnského Státního divadla, načež asi dva roky strávila na studiích v Paříži a rok ve Vídni. Začátky profesionální kariéry spojila opět se Státním divadlem v moravské metropoli a v baletních kronikách zanechala odkaz díky roli Julie, kterou jako historicky první ztvárnila při světové premiéře baletu Romeo a Julie od Sergeje Prokofjeva. Uskutečnila se 30. prosince 1938 v Brně.
Když Němci roku 1941 divadlo zavřeli, přestěhovala se do Prahy a zazářila přímo v Národním divadle, kde v příštích dvou desetiletích ztvárnila celou plejádu nezapomenutelných rolí. Po ukončení vrcholové kariéry se s podobnou energií vrhla na pedagogickou dráhu. Na pražské konzervatoři vyučovala, jak jinak, než tanec. Její manželství, z něhož vzešla jediná dcera Pamela, zkrachovalo. Z Austrálie přicestoval do Prahy profesor matematiky Rainer Radok, bratranec známého divadelního režiséra Alfreda Radoka, s nímž Zora spolupracovala. Byli představeni a brzy přeskočila jiskra. Když se vrátil na Flinders University v Adelaide, kde působil na katedře matematiky, pravidelně si psali a zanedlouho ji zařídil místo hostující lektorky. V červenci 1968 obdržela veškerá povolení k dočasnému pobytu v zemi klokanů. Ona však v hloubi duše tušila, že odchod do neznáma bude na déle. Chtěla začít nový život, byť v pětapadesáti letech a bez znalosti angličtiny. Dcera ji následovala záhy.
Univerzita v největším a nejlidnatějším městě Jižní Austrálie nabízela studentům mnoho kvalitních oborů, nicméně tanec a divadlo byly zatím v plenkách. Zora se stala lektorkou pohybové výchovy, připravila kompletní metodiku jevištního pohybu, učila studenty klasickým i moderním tancům, později i balet, choreografii a pantomimu. Ke studentům přistupovala přísně, chtěla z nich dostat absolutní maximum, po lekcích padali únavou. Jak sama vzpomínala ve své čtivé biografii Na šťastné planetě (vyšlo v Praze roku 2008), zejména se studenty mužského pohlaví, jejich prkennými pohyby a nezkušeností, jak vést taneční partnerku po parketu, měla převelice práce. I ti, kteří zprvu náročné metody „madam Zory“, jak si nechávala říkat, protože příjmení Australanům znělo nevyslovitelně, odmítali a stěžovali si dokonce na vedení fakulty, po čase uznali, že se opravdu mnoho užitečného naučili. Úspěchy dalece překročily akademickou půdu a slavná pedagožka byla roku 1975 požádána, aby v Adelaide založila první Australské pantomimické divadlo (Australian Mime Theatre).
Nikdy neusnula na vavřínech a sama cítila potřebu dál se vzdělávat. Když překročila šedesátku, absolvovala kurzy pantomimy v Paříži a Barceloně. Desetileté působení na Flinders University zakončila ziskem doktorátu a otevřela si také vlastní taneční studio. Její nejlepší studenti dnes vedou divadelní a baletní soubory po celé Austrálii. Držitelka mnoha australských uměleckých cen a také Ceny Thálie za celoživotní dílo zemřela v Adelaide na podzim 2012 ve věku devětadevadesáti let. Do magického jubilea zbýval sotva půlrok.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.
