“Jistě. Bude to pro mě nejlepší řešení. Bába sice má v mobilu navigaci,” ukazuje na manželčin mobil.
”Nastav ji,” pokynem dlaně nařizuje děda manželce, babičce ženicha.
"Sraz je na Staromáku před radnicí," opakujeme si všichni před odjezdem jako papoušci Žako. Ale zdá se, že pro některé ze svatebčanů opakování není matkou moudrosti.
“Děda na to šlápnul,” komentuju lakonicky. A se zájmem s ostatním osazenstvem z auta číslo 3 na křižovatce sledujeme, kterak starý pán předjíždí vůz číslo 1 i taxi, kterému nebylo přiřazeno pořadové číslo. Muselo se objednat dodatečně, aby se všichni svatební hosté, kteří se sešli před svatebním obřadem a shromáždili v domě nevěsty a ženicha, mohli dopravit do obřadní síně včas.
Svatby plné zápletek a řešení. Komplikací a rozuzlení. Nejinak tomu bylo i na svatbě, na kterou jsem byla přizvána jako host. Zúčastnila jsem se jí na poslední chvíli, stejně jako zbylí hosté. Nevěsta si původně přála malou a komorní svatbu. Možná ji k tomu vedly důvody rozdílnosti rodin, které se svatbou novomanželé spojili v příbuzenství. Ale její obavy byly zbytečné. A ani její nervozita a ztráta hlasu neohrozila a nezpochybnila podporu a radost svatebních hostů. Dorazili všichni pozvaní. Rozvedení, svobodní i ti podruhé ženatí a vdaní. Kvůli svatbě svých dětí jsme ochotni podstoupit i takové kuriozity jako je společná fotografie, na které je otec s první i druhou manželkou a společnými dětmi. Protože v prvé řadě nám jde vždy o štěstí novomanželů.
Ale taková fotka je máček ve srovnání se zážitky, ke kterým může dojít v temperamentnějších rodinách. Nebývá nouze o rvačky svatebních hostů, ve kterých mohou k úhoně přijít rukávy nebo obličeje. Že vám to připadá primitivní? Ani já bych nechtěla přijít k úrazu či o rukáv. Ale možná právě to jsou ty pravé zasvěcovací křesty pro novomanžele. Aby si uvědomili hned na svatbě, že kromě lásky v manželství přijde i občasné nedorozumění a nepochopení.
Moc mě mrzí, že v dnešních dobách ubývá svateb. Netuším, zda jsem k tomuto názoru došla díky růžovým brýlím s poněkud zamlženými skly, přes které se začínám díky vyššímu věku dívat. Ale měnící se uspořádání rodin okolo mě nutí k zamyšlení a hledání souvislostí, které z toho vyplývají. Odpusťte mi stesk po zašlých časech. Je fajn, že spolu lidé žijí na takzvaně psí knížku. Ale vede svoboda rozhodování vždy ke kýženému efektu a zisku? Anebo každá svobodná změna vždy přináší posun, ale s tím i další otravné mouchy, které je potřeba odhánět z obličeje?
Pokud je mé vyjadřování na vás příliš složité, mějte se mnou ještě krapet trpělivosti. Hned přistoupím k názorným příkladům.
Díky naší rozvětvené rodině jsem zažila v dětství svateb nepočítaně. A z tohoto faktu vychází moje vlastní zkušenost. Jen si to zkusme spočítat. Maminka pochází ze sedmi dětí. Tatínek ze čtyř. A nikdo z jejich sourozenců nezůstal na ocet. Někteří se dokonce oženili či vdaly dvakrát. A žádný z nich neměl méně než jsou dvě děti. Rodiny se od té doby zmenšují a oklešťují. Na jedné straně jsou zde příčiny komfortu, že se všichni chceme mít lépe. A to stejné si přejeme pro svoje děti. Lepší vzdělání, bydlení, cestování. Na druhé straně je zde svobodný výběr partnera. Můžete žít s mužem, ženou. Vaše rodina vás může ve vaší volbě podporovat a schvalovat váš životní styl. A vy s ní můžete váš život sdílet anebo taky nemusíte. A dostáváme se k myšlence, proč někteří lidé o svatby stojí a jiní ne? Co nám přináší rodina? Jsou to lidé, kteří nás podporují nebo nám lezou jen na nervy?
Co žene člověka do zamotaného kruhu, kde nás roztáčí touha po sociálních jistotách doprava a doleva osamocenost a psychický tlak na sebevědomí. Jak to souvisí? Jsme skutečně nesvobodní? A pokud ano, kdo nebo co nás osvobí od tlaku, který si sami den ze dne nakládáme dobrovolně na svá záda?
Připadá vám, že jsem se vzdálila od téma svatby na tisíc světelných let? Ale vůbec ne. To jen naše protichůdné tendence ukázat všem, jak to zvládáme a že nikoho nepotřebujeme, nám nasazuje na krk oprátku odcizení a samoty. Že si to nemyslíte? A proč ve společnosti žije tolik osamělých matek s dětmi nebo osamělých mužů? Bylo to tak vždy? Jsme málo zocelení na vztahy? Nebo proč nás ostatní lidé unavují, když trávíme čas se svými mobily a potom podstupujeme drahé kurzy seberozvoje? Dává vám to smysl?
Ale zpět ke svatbám. Výmluvy, že jsou svatby příliš drahé a je třeba využít financí na důležitější věci je nesmysl. Svatby jsou společenská setkání, která utužují rodiny. Ať si kdo chce o lásce spojené se svobodnou volbou říká co chce, tak pokud nejde o peníze - proč se lidé neberou? Jsou tak sobečtí? Nebo jsou ze zvyklostí své rodiny zklamaní? Nebo sami sebe chtějí pojistit tím, že se raději nevezmou?
Jistě. Vysvětlení, že chtějí ušetřené peníze použít raději užitečnějším způsobem chápu. Ale nebude pro nás ve výsledku daleko užitečnější, když nás v náš nejdůležitější den podpoří naši nejbližší? Kdy my jim dáme najevo, že oni patří k nám a jak je pro nás důležité, že jsou s námi a my s nimi? Ať už jsou roztodivnější. A ať máme oni i my, ve stáří na co vzpomínat.