Starý pán si vyšel na pravidelnou zdravotní procházku a kousek před ním u zastávky MHD uviděl loučící se dvojici ve vášnivém objetí. Na pohled hezcí a sympatičtí mladí lidé, radost pohledět. Už skoro ve dveřích ona dívka ještě obdařila svého partnera vášnivým polibkem, což u onoho pána rozechvělo nehezkou strunu závisti. Ovládl se, ale nějak se mu polohlasem ventilovala dotěrná myšlenka – já bych chtěl také takový.
A stalo se. Ta krásná mladá žena se otočila, přistoupila blíže, rukou objala kolem krku a políbila na tvář, naštěstí ráno oholenou. Mile se usmála a pravila: „Ahoj dědo, promiň, ale už mi to jede“. Načež přeběhla na druhou stranu, zamávala a nastoupila do vozidla jedoucího opačným směrem.
Celý svět se náhle nějak změnil, nejen že se zatočil v důsledku prudce zvýšeného tepu srdce, ale byl v tu chvíli celý vlídnější, bezproblémový a mnohem krásnější.
Odjela, zmizela. Hypertenze se zakrátko srovnala do obvyklých hodnot, ale myšlenky se rozbouřily. Vždyť žádnou takovou příbuznou nemá. Kdo byla ta mladá žena? Asi cizí neznámá, která se jenom spletla. Třeba recesistka, která pohotově zareagovala na situaci. Anebo ona jen tak chtěla vyjádřit, případně podělit se o náladu a radost ze života. Kdo ví? Poděkování jí však patří.