Počasí a Dana nás brzy ráno vyhnala s propocených pelíšků dnešní noci. Odjed na dnešní vycházku byl v 7.10 z Benešova. Opět tropická noc, a tak jsme všichni přivítali ten brzký odjezd.
„Alespoň chytíme trochu chládek,“ ozývalo se mezi čekajícími na příjezd autobusu. „Nebojte se, většinou jdeme lesem,“ odpověděla Dana, která si vzala dnešní vycházku na starost.
Ono vzít si na starost vycházku, to neznamená jenom určit trasu, ale zjistit odjezdy a příjezdy autobusů nebo vlaků a co když bude slejvák? Půjdeme? Nebo naopak vedro? A Dana si to dneska ještě ztížila tím, že řekla, že ještě podpoříme vesnickou hospodu v Dlouhé Lhotě a zajistila paní hostinskou, aby nám otevřela a uvařila oběd. Ve středu mají zavřeno, ale pro nás otevřela. To jsem přeskočil celou vycházku, ale teď se vrátíme na začátek.
Kolem půl osmé jsme vystoupili v Neveklově z autobusu a hned jsme se vydali za město. Jen jsme minuli Farářský rybník (tak se jmenuje), už jsme byli na polních cestách a pomalu jsme stoupali výš a výš. Šli jsme pořád ve stínu, jak Dana slibovala, a z polních cest jsme se ocitli na cestách lesních. Když jsme přišli do lesa, byli jsme překvapeni, že v lese bylo sucho a po houbách ani památky. No, někdo sebral nějakou „babku“ ale na polévku to určitě nebylo.
Les má svoji atmosféru, svoje kouzlo, jak už jsem psal a když se někde otevřel průsmyk mezi stromy, tak bylo vidět dolů do krajiny, odkud jsme přišli.
Po chvilce jsme opustili les a šli jsme kolem pastvin pro koně (ty jsou dneska skoro za každou vesnicí) a kolem stavení. Dana říkala, že je to penzion, kde se také pořádají svatby. A malý kousek od tohoto domu byl krásný malý rybníček, kde na hladině plavaly rozkvetlé lekníny, na břehu stála lavička, smuteční vrba dělala stín, no romantika, jak v laciném filmu. Nádherné, odpočinkové.
Po krátké přestávce jsme se vydali dál. Teď už nebylo, kam se před sluncem schovat, ale na štěstí pofukoval vítr a teplota nebyla tak strašná. Příjemné teplé počasí. My stoupali výš a výš až jsme dosáhli vrcholu kopce. Byl to takový pupík, ze kterého byl rozhled kolem dokola 360 stupňů. Nic nebránilo v tom obrovském rozhledu do krajiny, žádné stromy nebo kopce. Jak říkám pupík. Takový rozhled bývá na rozhledně, ale my jsme byli na kopci.
Všichni jsme Danu chválili a děkovali jí za tak bezvadnou trasu. Byli jsme uchvácení tou dálavou, až kam je vidět. Všude se rozléhalo bohatství naší krajiny. Lesy, pole louky, vesničky, aleje. Tady vás hřeje to pomyšlení, když to všechno vidíte, že tady žijete, že tady bydlíte. Kdo sedí doma, neví, o co přichází. A vždycky připomínám, že tyto úžasné scenérie a krajiny máme „za barákem“.
Když jsme se pokochali a pomalu sestupujeme dolů, přibližujeme se k Dlouhé Lhotě. Jak krásný je to název pro malou vesničku, ve které je také krásná útulná vesnická hospoda a uvnitř nás vítala paní hospodská.
Ona sama nám uvařila vepřové s domácím knedlíkem a zelím. Nejdříve roznesla pivo a limonády a s pomocí Dany začala roznášet obědy. „Kdo chce přidat knedlíky? Zelí? Sos? Všechno je v ceně.“ Tady jsme se vrátili do starých časů vesnických hospůdek. „Také sem chodí pravidelně parta mariášníků,“ říká a další informace jsme se dověděli od paní hospodské. Kdo s kým bydlí, kdo se odstěhoval, rozvedl a také kdo umřel.
Čas se na chvilinku zastavil. Jak to všechno bylo milé a příjemné. Za vepřovou jsme platili 125,- Kč bez omezení knedlíků a zelí. V dnešní době?!
Dano, během vycházky ti všichni děkovali a já bych ti dal, jako se dávají nejlepším restauracím ohodnocení, tak já bych ti dal za dnešní vycházku tu nejvyšší Michelinskou hvězdu. Díky, bylo to krásný. No a my ostatní se budeme opět těšit na další středu.
Tak ahoj Zdeněk
