Nicméně pokud řídíte, kochat se stejně moc nemůžete. Silnice, která se tudy vine je totiž převážně úzká a samá zatáčka. Mnohdy se musí jet krokem, zvláště, když v protisměru potkáte kamion a nechcete při tom vyletět ze silnice. Jsou ale borci, kteří i nepřehledné zatáčky berou v protisměru. A na ty, kousek za cedulí v Hluboši, čeká po obou stranách silnice past v podobě dvou malých rybníčků. Jeden se jmenuje Flusárna a naproti, za plotem areálu, je Zámecký. Oba jsou zapadané listím, zarostlé žabincem a přitéká do nich ze vsi ledacos. A oba různými způsoby „vešly do dějin“.
Když v tom zrádném místě totiž řidič nepřibrzdí, potřebuje pak trochu štěstí, protože jinak stačí málo: mokrá silnice, chvilka nepozornosti nebo požití alkoholu, a už si ani nemůže vybrat, kde se i s autem vykoupe. Z neznámého důvodu je ale oplocený rybník statisticky úspěšnější. Asi je větší adrenalin prorazit dřevěné hrazení, těsně minout strom a teprve potom to šoupnout do žabince.
Jedinou výhodou těchto pádů bylo, že se zatím vždycky obešly bez vážnějších zranění, a že se nemuselo nic hasit. S hašením bývají totiž někdy problémy.
Vždycky mi vrtalo hlavou, kde vzal Miloš Forman námět na film „Hoří má panenko“. Postupně jsem dospěla k názoru, že to nemohlo být nikde jinde než v Hluboši. Kdysi byl totiž v hlubošské hospodě naproti zámku hasičský bál. A byla to velká akce s tombolou. Pilo se a hodovalo o sto šest, zpívalo a tančilo, až se ze všech kouřilo, takže i hospoda začala nejdřív doutnat a než si toho někdo všimnul, tak už byl oheň málem na střeše. Hasičů bylo na místě docela dost, takže ihned přivezli hasičskou stříkačku z nedaleké zbrojnice, ale protože v té době už byl střízlivý jen málokdo, nenapadlo je nic lepšího, než hodit hadice do Flusárny. Trochu to mlasklo, zahučelo, ale voda nikde. Hadice se ucpaly žabincem a hospoda za bedlivého dozoru hasičů z celého širokého okolí lehla popelem.
Zámecký rybník se o mnoho let později zapsal do historie i poněkud lepším způsobem. Na zámku se pět let natáčela „Pojišťovna štěstí“. Hluboš byla přejmenována na „Grácii“, která do děje zasáhla v patnáctém díle, a s různě velkými pauzami se tam točilo až do konce seriálu. Scénáristé potřebovali po čase děj nějak ozvláštnit, a tak se i rybník stal dějištěm několika natáčecích scén.
V té první uvízla Jiřina Jirásková alias paní Kekulová uprostřed rybníka a Kateřina Brožová jako Dagmar jí měla jít na pomoc. Ono to zdánlivě vypadá dost jednoduše. Ale…byl říjen, chladno, voda hluboká, studená a plná žabince. Paní Jiráskové táhlo na osmdesát a neměla ještě zcela zahojené vykloubené rameno. Obě herečky dostaly pod kostým neopren a rekvizitáři odvezli Kekulovou doprostřed rybníka, kde jí vysadili na předem připravenou konstrukci pod vodou.
Na břehu, pěkně v suchu, zatím režisér Adamec předehrával způsob, jakým se má Dagmar ve vodě brodit a jak se mají obě herečky tvářit. Celkem to ale ani nebylo potřeba, ta hrůza v jejich očích byla autentická.
Panu režisérovi šlo předehrávání moc dobře, takže o rok později, za lepšího počasí v květnu, opět pouze na břehu, předváděl Pavlu Rimskému v roli syna Kekulové, jak se má rozeběhnout, odrazit, skočit na provaz, zhoupnout se a dopadnout do rybníka. Tentokrát bez neoprenu a naostro přímo do žabince. Stalo se, ale na poprvé to prý nebylo ono, takže se scéna musela opakovat ještě jednou. Brrr…
Jsem ráda, že jsem u toho mohla být a na vlastní oči vidět, jak zodpovědně herci ke své práci přistupovali. Z jejich strany nikdy nezazněla nějaká nespokojenost nebo stížnost. No…jedině snad… kdyby paní Jirásková během natáčení neměla neustále k dispozici popelníček, to by byl patrně hned oheň na střeše. A takový fičák bych tedy nechtěla zažít.