Rozhodli jsme se, že navštívíme Bulharsko, konkrétně letovisko Primorsko, kde jsme byli naposledy před bezmála čtyřiceti lety. Tehdy jsme tam strávili krásné prázdniny s našimi předškolními dětmi. Byli jsme zvědavi, co všechno se tam změnilo, případně zlepšilo a zda najdeme náš domeček, kde jsme byli tehdy ubytováni. Jeli s námi i dnes již dávno dospělé děti se svými dětmi. Překvapila nás proměna malého rybářského městečka v letovisko s moderními hotely, restauracemi, obchody, upravenými plážemi a krásnou promenádou. I „náš“ malý domeček jsme objevili. Prostě pohodová dovolená, všem se líbilo, všichni byli spokojeni. Kdybychom jen tušili, co se stane při zpáteční cestě…
Letiště v Burgasu je moderní evropské letiště, kde je pochopitelně o sezoně velký provoz a kde se předpokládá i personál na úrovni ovládající světové jazyky. Brzy jsem se měla přesvědčit o opaku. Po nedlouhém čekání jsme byli vyzváni k nástupu do letadla do Prahy a k poslednímu odbavení. Rodina přede mnou prošla, já podávám letušce letenku a občanský průkaz a najednou škub a moje občanka spadla na zem a zapadla do zamřížované klimatizace!
„Jé, jé“, pravila letuška a s omluvným úsměvem mi naznačila, ať se postavím stranou. Snažila se strčit své prstíky do mřížoví, se zamračením se podívala na své pěstěné nehty, otočila se a pokračovala v odbavování ostatních cestujících. Vždyť stačí zvednout telefon a někoho zavolat, ale nic se nedělo.„Call someone, please“, zkusila jsem anglicky jí popohnat. „Helfen Sie shnell, bitte“ také nezabralo a ani zbytky mé ruštiny nepomohly. Vedle mne můj manžel posunky naznačoval, že je potřebě asi nějaké nářadí... Odpovědí nám stále bylo jen pokrčení ramen. Když byli odbaveni všichni pasažéři, dva autobusy připravené k odjezdu na letištní ploše k našemu letadlu a letuška pokynula i mému manželovi, že může odejít, došla mi trpělivost a já propadla panice. Ta představa, že rodina mi odletí do Prahy a já zůstanu sama v Burgasu, ve mne vyvolala takovou paniku, že jsem začala ječet:
„He is my hausband a ten se ode mne nehne ani na krok a vy okamžitě něco dělejte“! Nevím, jestli mi najednou rozuměli, nebo to bylo rozruchem, který jsem na letišti vyvolala, ale vzápětí se objevil chlapík i s nářadím. Rozmontoval mřížku a v množství různých útržků letenek, které tam zapadly už dříve, našel moji občanku. Bez omluvy posadili mne i mého manžela do autobusu a dovezli nás k našemu letadlu do Prahy. S úlevou jsme se posadili, letadlo odstartovalo a já jen s překvapením zaslechla pohoršený šepot cestujících. „To je ta paní, co nás zdržovala a dělala problémy pří odbavování.“
Uznáte, že po tom všem už jsem nenašla slova ke své obhajobě – ani v češtině ani v jakémkoliv jazyce.