Kdysi se do pokladničky v MHD hodila 1 Kčs mince, pohlo pákou a pak se utrhla papírová jízdenka. Za mnou nastoupila žena, vyčkala až si sundám rukavice, učiním potřebné a pak si připnula odznak revizora.
Sáhl jsem do kapsy, vytáhl několik starších jízdenek a s omluvou je předložil. Jenže ta nová mezi nimi nebyla. Revizorka na vlastní oči viděla, že ji kupuji a že ji mám. Zkontrolovala těch několik dalších cestujících a vrátila se ke mě. „Tak už jste ji našel?“ Podal jsem ji ještě další nalezenou v kapse, ale ani ta to nebyla.
V rozpacích jsem nebyl jenom já, ale i ona, co by měla učinit. „Tak hledejte dál, někde ji máte!“ Hledal jsem, ostatní se bavili na náš účet a přišla konečná, vystupovat! Zvedl jsem se, nasadil jednu rukavici a sláva, našel!
Tu jízdenku jsem si nechal na rukavici, přikryl ji tou druhou a pak je přendával z jedné ruky do druhé i s tou jízdenkou mezi nimi. Ulevilo se nejen mi, ale i těm několika spolucestujícím. Sympatizovali mi, dokonce byl i pokus podstrčit mi už zkontrolovanou vlastní jízdenku, což jsem odmítl, mám přece někde tu svoji. Ale asi největší radost měla ta paní revizorka, že nemusí vymýšlet, jak by to měla vyřešit.