Volné pokračování příběhu o Martě a její rodině.
Kolem poloviny srpna zase nastala pořádná vedra. Marta s Petrem byli rádi, že už mohou trávit horké letní dny na své chatě. Vysoké teploty se tam daly snášet mnohem lépe, než v jejich podkrovním bytě. V jarních měsících, kdy na chatě přechodně bydlel Martin syn se snachou, chata a hlavně zahrada Martě dost chyběla. A tak si oddechla, když se mladí nedlouho po svatbě vrátili do svého čerstvě zrekonstruovaného bytu.
S překvapením zjistila, že chata je po jejich odchodu perfektně uklizená. Všude bylo čisto, nic nemusela hledat, všechno bylo na svém místě. Viditelné změny však nastaly na zahradě. Marta se na jaře dohodla s Mai, že si může na volných místech pěstovat, co uzná za vhodné. A teď jen zírala na dva pečlivě upravené dlouhé zeleninové záhony, kde byl využitý každičký kousek místa. A co víc, zelenině všeho druhu se perfektně dařilo. Jedním z důvodů jistě byla nová kapková závlaha, rozvedená po záhonech. Martě bylo jasné, že to musela zařídit Mai. Jejího syna zahrada nikdy nelákala, měl dokonce v životě období, kdy pobyt tady na zahradě považoval za trest. Martě se moc zamlouvalo i nově vytvořené zákoutí s lehátkem, které vzniklo v místech, kde by si ho nikdy neuměla představit. Bylo zastíněné malou trojúhelníkovou plachtou a od zbytku zahrady ho oddělovaly dva kvetoucí keře a velký bílý balvan neobvyklého tvaru.
I Petr byl po přestěhování do letního bytu spokojený. Mohl konečně opečovávat svého automobilového veterána a připravovat ho na zářijovou okružní jízdu. Ale hlavně to oba měli ze zahrady mnohem blíž na svůj oblíbený písník, dojeli tam na kole za slabou čtvrthodinku. Za teplých letních dnů na jeho pláži téměř pravidelně končívali svůj den. Když bylo horko nesnesitelné, zamířili tam rovnou z práce. Potřeba se na chvíli zchladit se s přibývajícími hodinami na pracovišti stávala hlavní prioritou dne. A po jednom ochlazení bylo potřeba druhé a pak další, takže se obvykle zdrželi až do pozního odpoledne.
Dnes byla sobota, a proto dorazili na písník už krátce po poledni. Teploměr se zatím nepřehoupl přes třicítku, proti předcházejícím rozpáleným dnům bylo rozhodně snesitelněji. Přesto se oba s chutí vrhli do vody, aby si pořádně zaplavali. Kdo ví, zda si budou moci v klidu zaplavat ještě později. Petr tu má totiž na třetí hodinu smluvenou schůzku s dalšími fotografy. Na programu však nebude fotografování, ale bude se plánovat společná dovolená v Polsku u Mazurských jezer. Po loňské dovolené na Rujaně Petr došel k závěru, že si ji Marta neužila tak jako on. Ochotně a trpělivě s ním absolvovala fotografické výlety, nestěžovala si. Jen si všiml, jak se rozzáŕila, když si treba jen mohla promluvit s někým jiným. Logicky mu z toho vyplynulo, že by bylo lepší, kdyby měla nějakou společnost. Svou myšlenku svěřil na jednom fotografickém sezení Ríšovi. Zdál se mu jako vhodný parťák pro společnou dovolenou. Už proto, že jejich ženy se znají. Ríša i jeho parnerka souhlasili. Později se k nim přidal ještě další člen z fotografického klubu s manželkou a dospívajicím synem. Začátkem léta Petr zamluvil ubytování ve třech chatičkách, z nichž každá má k dispozici vlastní loďku. Teď už termín odjezdu blíží, tak je třeba doladit detaily. Hlavně cestu, ale i vybavení, které si sebou povezou. A proto se tady dnes všichni sejdou.
Marta s Petrem mají na písníku několik oblíbených plaveckých tras. Ty se liší hlavně délkou. Nejkratší měří asi 100 metrů, nejdelší vede na ostrůvek uprostřed písníku a zpět má skoro půl kilometru. Petr si jednou v rámci nějaké sázky délky dokonce tras změřil. Právě teď plavali zpět od ostrůvku na svou domovskou pláž. Už byli jen pár metrů od břehu, když si Marta všimla, že u břehu stojí Eda. Ano, ten Eda, se kterým chodila předtím než poznala Petra. A který se s ní rozešel po neuskutečněném výletu do Vídně. Toho rozhodně potkat nechtěla. Tady a teď a navíc, když je tu s Petrem.
“Ještě si trochu zaplavu.” zavolala na Petra a změnila podstatně směr.
“Nemáš toho dost?” obrátil se na ní Petr.
“Dnes jsem nějak ve formě a voda je báječná.” snažila se to Marta podat co nejpřesvědčivěji. Zamíŕila si to na zadní pláž.
Snažila se plavat klidně, rozum jí napovídal, že se nic neděje. Ale srdce cítila až v krku. Proč se tak hloupě poplašila? Vždyť přece věděla, že Eda bydlí nedaleko písníku a sama ho kdysi naučila na tuhle pláž chodit. Bylo jen otázkou času, kdy tady na sebe narazí. Měla by být na to připravená. Mohli by se přece normálně pozdravit, a pak si jít každý svou cestou. Marta tomu ale podvědomě nevěřila. Jejich vztah tehdy skončil dost zvláštním způsobem. Domluvili se, že spolu pojedou na výlet do Vídně, ale Martu někdo cestou na nádraží v brzkých ranních hodinách přepadl. I když se nakonec ubránila a utekla, byla v takovém šoku, že nebyla schopná normálně fungovat. Uzavřela se do sebe a nekomunikovala několik dní. Až když se trochu vzpamatovala, zavolala Edovi a chtěla mu vysvětlit, co se stalo. Tehdy ji nenechal ani dokončit větu. Přerušil ji několika nezvykle hrubými slovy a pak položil telefon. Do dnešního dne se jí to nepodařilo vymazat z paměti.
Marta doplavala k zadní pláži. Vstup do vody na zadní pláži nebyl příliš pohodlný, a tak tu bývalo jen málo lidí. Dnes tady nebyl dokonce nikdo. Vypadalo to, že její taktický manévr vyjde. Chytila se kůlu, který sloužil k uvazování loděk a vyhoupla se na travnatý břeh. S úlevou ze sebe setřásla kapky vody a vydala se podél živého plotu na hlavní pláž. Dlouho se neradovala.
“No, Marto, nedělej, žes mě nepoznala.” vyhrkl na ní Eda, který se zjevil u konce živého plotu. Marta se lekla, neodpověděla a snažila se mu instinktivně vyhnout. Nepodařilo se jí to, Eda jí zastoupil cestu.
“Viděl jsem tě už ve vodě, myslel jsem, že si spolu popovídáme a dáme panáčka. Pak jsi změnila směr. Pročpak?”
“Nechtěla jsem tě potkat. Vyvoláváš ve mě hodně nepříjemné vzpomínky. Dej mi pokoj a pusť mě.” snažila se ho odstrčit stranou, aby mohla projít.
“Jaké nepříjemné vzpomínky? To tys mě tehdy nechala čekat na nádraží a ani ses neobtěžovala zavolat.”
“Víš, že jsem měla vážný důvod. A taky jsem se snažila ti to dodatečně vysvětlit.”
“Mám známé mezi policajty, ověřoval jsem si, zda došlo k nějakému přepadení. Prostě jsi mi lhala.”
“Nebyla jsem schopná něco hlásit. Ale to bys ses dozvěděl, kdybys tehdy neukončil hovor. A nezablokoval moje číslo. A teď mi dej pokoj a pusť mě!” reagovala Marta důrazně.
“A nemůžeme to všechno smazat a začít znova? Vždyť nám bylo spolu docela dobře?” snažil se Eda vnutit nepříjemně vlezlým hlasem.
“Zbláznil ses? Jasně ti říkám, že nemám zájem. A mimochodem, jsem už nějakou dobu vdaná.” zvýšila Marta svůj již dostatečně důrazný hlas. Když se k ní Eda naklonil, snad aby jí objal, ucítila v jeho dechu i závan alkoholu. Sebrala zbytky své odvahy a odtrčila ho vší silou. Zavrávoral a ramenem zavadil o čerstvě ostříhaný živý plot. Zaregistrovala, že se poranil, ale využila jeho překvapení, proklouzla mu a utekla.
Běžela směrem k hlavní pláži, kde byli lidé. Zpomalila, když zaregistrovala, že se na ni udiveně dívají. Asi musí vypadat rozrušeně. Snažila se zklidnit, zpomalit splašené srdce, ale moc se jí to nedařilo. Konečně prokličkovala mezi lidmi a dekami na jejich místo. U Petra na dece seděl Ríša zahloubaný do mapy. Jana stála kousek dál u břehu a pokoušela se Pavlíka přemluvit, aby šel do vody.
“Stalo se ti něco?” zeptal se Petr dřív, než stačila pozdravit. Znal její výraz dobře a tenhle nebyl rozhodně pohodový.
“Jen malá nepříjemnost, ale to teď není důležité. Omlouvám se, že jsem se opozdila.” chtěla to zamluvit, ale Petra tím nepřesvědčila. Tušil, že se něco přihodilo, ale na zjišťování nebyl čas. Dorazila poslední rodina a došlo ke vzájemnému představování. Na první pohled to byla to příjemná, pozitivně působící dvojice středního věku. Martin a Martina Volných. To jméno se k nim hodilo, pomyslela si Marta. Stejně jako přezdívka “Volňáskovi”, ke které se hrdě přihlásili. V tomto okamžiku si dokázala představit, že s těmito lidmi stráví týden dovolené. Důležité je, že se všichni muži znají z klubu. A také, že se Martina zná už delší delší dobu s Janou a je zvyklá na Pavlíkovo občas netypické chování. Mohlo by to vyjít.
Marta se snažila co nejvíce zapojit do probíhající diskuse, přispěla hlavně praktickými zkušenostmi z minulé fotografické dovolené. S Janou a Martinou se dohodly, že občas společně něco uvaří, ale nebudou to moc přehánět. Je příjemnější se o dovolené někde najíst, pokud je to možné. Na výlety mohou jezdit společně jedním autem. Z připomínek, které pronesla Jana, bylo vidět, že má starost hlavně o Pavlíka. Tušila, že ho každá změna může vyvést natolik z míry, že to může narušit pohodu na dovolené. Ale byla rozhodnutá udělat maximum pro to, aby se to nestalo. I proto se dost vyptávala Martiny na jejího syna, který dnes nepřišel, protože byl na nějakém turnaji. Martina však její obavy příliš nesdílela. Jejich Tobiáš je prý normální kluk a shodne prý se s každým. Tak nezbývá, než doufat a zkusit to.
Jejich dovolenkoví parťáci se odporoučeli z pláže až pozdě večer, když se obloha na západě začala barvit do ruda. Ani Marta ani Petr už neměli náladu na další koupání, a tak si začali balit věci.
“Tak jaký jsi měla z toho dnešního setkání dojem?” zeptal se Petr.
“Docela dobrý. Dohodli jsme všechno, co bylo potřeba. Můžeme tu společnou dovolenou přežít. Dokonce máme i šanci, že bude dobrá, možná i výborná.” shrnula Marta své pocity.
“To jsi tedy optimista. O nás chlapy starost nemám, my spolu fotit umíme. Ale s Martinou se neznáš a hlavně jsi neměla možnost poznat jejich syna Tobyho. Je mu sice dvanáct, ale někdy se chová jako primadona. Rodiče ho sice zbožňují, ale nezvládají. A v kombinaci s Pavlíkem může vzniknout dost výbušná směs.” rozmluvil se Petr. Martě však do řeči moc nebylo. Dovolená je dohodnutá, nemá cenu se předem piplat v tom, co by se mohlo stát. Na druhém programu svého vědomí stále zpracovávala dnešní setkání s Edou.
Domů dorazili až za večerního šera. Marta rychle pŕipravila lehký zeleninový salát, večeřeli na verandě. Teprve při jídle Petra napadlo, že by měl zjistit, co se to odpoledne s jeho ženou dělo. A Marta mu ochotně své nepříjemné setkání se svým bývalým popsala. Potřebovala se svěřit a nějak se zbavit té pachuti, která po něm zůstala. Ve večerním šeru si nevšimla, že se Petr postupně začíná usmívat.
“A když si představím, že ho tam potkám znovu, tak se mi tam už nechce chodit.” uzavřela své vyprávění a lehce vzdychla.
“To nemusíš řešit. O zítřka má týden pršet, pak odjedeme na dovolenou. A kdoví, zda v záŕí bude ještě nějaký ten koupací den.”
“Ale připadala bych si jako blbec, kdybych tam kvůli němu nechodila. Přece nepřijdeme o tak báječné koupání.”
“To doufám nemáš v úmyslu. Bránit se umíš dobře, když musíš. A teď se možná on bude bát tebe.”
“Proč si to myslíš?”
“Když jsem si odskočil, tak takový připlešlý a obtloustlý chlap v umývárně si vymýval krev na rameni. A strašně u toho nadával na nějakou ženskou. A druhý, který byl trochu pod vlivem, ho utěšoval. Vypadali jako teplouši.”
“Fakt?” zeptala se Marta a pomalu jí to docházelo.
“Fakt. Kvůli takovému člověku se trápit nemusíš. Kdyby si ještě něco dovolil, tak pískneš. Nebo ho rovnou přepereš.” neudržel už Petr vážnou tvář a začal se smát. Marta se k němu pŕidala.
