Chlapec bystrý, zvídavý, prahnoucí po každém novém poznatku se konečně dočkal a vyrazil poprvé v životě do školy. O své dojmy se ochotně dělil se všemi, které potkal.
Mimo jiné učitelka jim ukazovala obraz prezidenta a státní znak visící na stěně. Vyslovila otázku, proč je tam ten lev? Okamžitě zareagoval, znal Staré pověsti české i příběh o Bruncvíkovi a jeho věrném lvu. O své znalosti se chtěl podělit, pochlubit se, zabodovat a jako obvykle získat konkurenční náskok před svými vrstevníky.
„Tak jsem se přihlásil zvednutím paže, vyčkal až budu vyzván, pak se postavil v lavici a s rukama podél těla odpovídal celou větou.“
Takto to určitě nemohlo být. Neposedný, impulzívně reagující, bleskově uvažující a současně konající, všude vždy v předvoji událostí, mnohdy k vlastní škodě a navíc neuznávající autority. Přesněji, většinu autorit, ale existovalo i několik málo jednotlivců, které naopak uznával a velmi ctil. Prostě typické zlobivé dítě, odborně diagnostikováno jako hyperaktivní.
Tímto dnem byl zahájen proces transformace jedince vybočujícího z řady. Potlačením individua a snahou o zařazení do šedivého průměru všech stejných a hodných. Nedal se a další roky sváděl tvrdý a většinou neúspěšný boj se školským systémem. A to ještě tenkrát nebyla inkluze.
V neustálých problémech dospěl. A pak, to už v cizině, nastal obrat. V zájmu kariérního růstu začal opět studovat. Svými těžce vydělanými penězi si musel platit školné. Ano, byla tam i státní podpora a příspěvek zaměstnavatele včetně štědrých studijních výhod. Ale teprve tam se mohl rozvíjet, zdokonalovat a neomezeně postupovat vpřed k dosažení svých cílů.
Léta běžela, školství prodělalo spoustu diskutabilních reforem, což jsem i sám zažil. Tak doufejme, žijeme ve třetím tisíciletí, snad dnes už je tomu jinak.
