Nápad napsat něco o strachu byl pro mě článek od paní Věry Ježkové, kde popisuje různé situace a různé strachy. Prosím, sedněte si, čtěte a jestli se budete bát, posuďte, jak se mi to povedlo.
Úchyl
„Holky, slyšely jste to? Řádí tady nějakej úchyl. Dokonce v naší čtvrti v Praze 6. Prý si vytipuje v tramvaji nebo v metru nějakou ženskou a sleduje jí až k bytu. Pokud je tam trochu temné místo, nalepí se na ní, začne jí osahávat a říkat oplzlé a uslintané řeči. Hrůza! To kdyby mě potkalo, tak se zblázním,“ povídá ve sborovně školy Jana, kde učí.
„Je fakt, že něco podobného jsem slyšela, ale loni v létě,“ odpovídá její kolegyně a ostatní pokyvují hlavami a poslouchají.
Po práci ze školy přijela Jana domů a zopakovala manželovi, co sama říkala ve sborovně kolegyním. „Prosím tě, kdo ti to říkal? V naší čtvrti?“ s klidem zareagoval Karel.
„Říkala mi to paní Dvořáčková z našeho pekařství, že prý se u ní ptali policajti, jestli něco neví.“
„Já myslím, že jsou to jen drby,“ ukončil Karel napínavou historku.
Uběhl týden a další týden a na „úchyla“ se zapomnělo. Jelikož se blížily Vánoce, Jana řekla Karlovi, že něco dojde nakoupit nebo se alespoň podívat po dárcích. Jejich malá Kačenka si přála mluvícího pejska nebo medvídka. To byl první úkol pro Janu. Podívat se, kde a za kolik mají vysněné hračky. Pak musí něco koupit Karlovi a také něco pro sebe.
V hračkářství si nechala předvést pejska a pak také mluvícího medvídka. Obě zvířátka byla heboučká a po zapnutí jejich slova zněla sametově, a tak Jana přemýšlela, které si vybere.
Zvítězil medvídek pro svůj kouzelný a milý hlas. Zaplatila, dala do baťůžku a šla do drogerie.
Protože čas v obchodech jí uběhl hrozně rychle, stihla proběhnout jen jednu drogerii a bylo jí jasné, že se sem musí vypravit ještě jednou. Skočila do tramvaje, pak do metra a vystupovala už téměř za tmy. Bydleli mimo frekventovanou ulici v klidné části jejich čtvrti.
Před jejich několikapatrovým domem, pokud by to bylo ostříhané, byl živý plot, ale dneska to bylo přerostlé roští.
Vchod do domu je tmavý, temný, jen úsporné světýlko ozařuje klávesnici s kódem na otevírání vchodových dveří. Po otevření a několika krocích do průchodu, se rozsvítí pohybové čidlo a průchod se osvítí.
Jana chvátala domů, automaticky vytáhla před domem klíče od bytu z kapsy, vyťukala kód, udělala dva kroky do průchodu a najednou za úplné tmy, se za ní ozvalo.
„Obejmi mě.“
„Úchyl!!!“ okamžitě si vzpomněla na paní Dvořáčkovou. A cítila ho, jak jí stojí za zády. A znovu: „Obejmi mě.“
Krve by se jí nedořezal. Stála ve tmě a zdálo se jí, že to trvá nekonečnou hodinu, než se čidlo rozsvítilo. Neohlížela se a utíkala, jak nejrychleji mohla. Odemkla byt, vlítla do kuchyně, padla na židli a celá se třásla. Karel na ní nechápavě koukal.
„Tak mluv! Co se stalo?“
Jana se nemohla vzpamatovat a jen špitla.
„Stál za mnou, ten úchyl, před vratama...“ a začala si sundávat baťůžek. Hluboce a těžce dýchala.
A najednou se ozvalo z baťůžku: „Obejmi mě.“
Jana se podívala na Karla, ten na ni a oba se začali smát na celé kolo. Medvídek svým sametovým hláskem, uměl říkat jen Obejmi mě a mám tě rád. Nějak se v batůžku pohnul, došlo ke kontaktu a nečekaně spustil.
Oba pak vykřikovali „Obejmi mě, obejmi mě, obejmi mě.“
A tak z mluvícího medvídka měla největší radost Jana, i když dárek byl pro Kačenku.
Příběh je opět smyšlený, ale možná...?
