Jelikož jsem nemohl dojít k nějakému konečnému číslu, otočil jsem myšlenkové kormidlo jinam a pro změnu přemýšlel, co je vlastně v mém, pozdně seniorském, životě ještě pozitivní.
Ve městě jsem vyřídil v bance drobný problém s platební kartou, a když jsem se vracel zpět k autobusu MHD, musel jsem projít kolem mé, skoro už domovské kavárny Anděl. V té chvíli jsem si uvědomil, že i v tomto pozdně seniorském čase může mít člověk příjemně pozitivní zážitek. A tak jsem vešel dovnitř.
Mongolská majitelka se na mne už zdálky příjemně usmívala a já jsem opět, už po několikáté, odolal pokušení se jí zeptat, jestli se nějaký její prapředek nekamarádil náhodou s Čingischánem a nedobýval s ním Asii. Bodejť by se neusmívala, když mne zná už deset let. A při mé poslední návštěvě dostala ode mne navíc můj rakouský cestopis a pak mě dlouho a vášnivě objímala.
Říká se, že zvyk je železná košile. Při dvojce červeného jsem se v příjemné andělské pohodě dobral jedné velké pravdy. Ona železná košile může zrezivět, ale můj Anděl tu bude pravděpodobně stále. Síla zvyku je velká. A dvojka červeného v Andělu je neobyčejně příjemná zvyklost.
Na autobus je ještě času dost, tak bez nějakého bližšího cíle bloumám po náměstí, pozoruji lidi a fotím novým telefonem. Také bez jakéhokoli cíle. Doma uvidím, co jsem vytvořil.
Mladí, až do středního věku, mají v rukou chytré telefony a snaží se z nich bůhví, co vyčíst, děvčata jsou velmi úsporně vyletněná a je na ně moc příjemný pohled. A já bez cíle bloudím po sluncem zalitém náměstí a snažím se zpomalit čas.
