CTI OTCE SVÉHO...
Myslím, že pro všechny z nás, byli vzorem rodiče. Ať už chceme, nebo ne, ovlivňovali nás a leckdo se chová jako oni a leckdo se celý život snaží, aby se jako oni nechoval. Já celý život slyším "CELEJ TÁTA SEŠ! CELEJ TÁTA." Nejvíc to říká moje matka a musím říct, že to není vždycky pochvala.
Náš otec byl těžkej svéráz a dobrodruh. Byl ve všech spolcích, které si umíte jen představit. Hasiči, holubáři, rybáři, zahrádkáři, skalničkáři, myslivci, kaktusáři, chovatelé, včelaři… Ještě, že jsme neměli v Miřkově ochotníky. A nemohl být jen tak nějakým řadovým členem. Většinou byl předseda, jednatel, nebo aspoň pokladník. Úplně vidím, jak čmáral v kuchyni u stolu rozsáhlé, konstruktivní a věcné výroční zprávy, u čehož vydatně kouřil a doprovázel své úředničení jadrnými nadávkami typu: „Ten blbec Zverka zase nevodevzdal včelí vzorky!“
Ovšem jeho domácí aktivity se diametrálně rozcházely s jeho mediálním obrazem, jak ho vnímala veřejnost. Byl sice prvotřídní chovatel holubů pošťáků, ovšem my jsme z toho měly jen chodník plný holubích lívanců. Zahrádkaření se projevovalo ponejvíce tím, že donášel domů svazky různorodých sazenic zeleniny i květeny a mami to musela sázet, opečovávat a zalévat, aby se tím táta mohl chlubit mezi svými spoluzahrádkáři. Také skalničky byl oblíbený obor mého otce. Potrpěl si na svojí poměrně rozsáhlou skalku, kde se skvěly různé exotické druhy lomikamenů, čemeřic, mařinek, netřesků, tařiček, konikleců, hořců a protěží alpských, které si vždy přitáhl z nějakého zájezdu. Dokázal stát před skalkou hodiny, pokuřovat a kochat se. Ovšem MY jsme to byly, kdo se plahočil mezi šutry a doloval vzpurnou husí packu a jiný plevel všelijaký.
A nejhorší bylo kaktusářství! Jelikož táta se nespokojoval s koupenými exempláři, ale sám je rozmnožoval a rouboval. Takže mám v živé paměti, jak se hrbím nad plechovými krabičkami s titěrnými kaktusečkami, zvícími špendlíkové hlavičky a pikýruju je pinzetou do jiné krabičky, odkud až povyrostou, je budu přesazovat zas do jiné misky, a tak pořád dokola. Jeho snažení mělo ovšem i výsledky. Například když rozkvetla „Královna noci“, jež kupodivu kvete opravdu jen v noci a ráno uvadá, byly jsme všechny vzbuzeny v těžkou noční hodinu a v pyžámkách vyvedeny do kaktusárny, kde ospalýma očkama obdivně zíraly na tu krásu, dokud nás táta nepropustil opět do pelechů. Několikráte se mu podařilo přitáhnout i vzpouzející se sousedy, aby z toho také něco měli. Pak sám, v poklidu si kouříc, v rozjímání setrvával ještě dlouho do noci.
Nesmím zapomenout ani na jeho včelařské umění. Když nastal čas vytáčení medu, vyvalil na dvůr ze soustružny medomet, vyzvedl z úlů plástve, které mu včely ne zcela dobrovolně věnovaly a vypadalo to tak, že táta s několika desítkami bodných ran, oteklý jak havajský domovník, neb bylo pod jeho úroveň si brát včelařský oblek, byl nucen jít se vykurýrovat do hospody pár pivy, kdežto mami točila klikou medometu a tou rychlostí do bandasky vytékal zlatavý med. Táta pak chlubivě řekl: „Letos jsem vytočil dvacet litrů medu!“
Jeho chovatelství bylo taktéž velmi produktivní. Kdejaká verbež, co se někde objevila na chovatelské výstavě, už ji tahal domů. Takže na dvoře se nám producírovalo od krůt, husí, křepelek, čínských kachen, až po perličky, které se vzpouzely a v žádném případě nechtěly nocovat v kurníku se slepicemi, neb se cítily rasově vyspělejší a spaly zásadně rozptýlené na obrovské vrbě u rybníka. Krom toho byly nadány neobyčejně děsným zvukovým projevem. Ty když začaly vřískat, byla na nohou celá vesnice. Měli jsme i chovnou stanici Německých ohařů, s jejichž štěňátky jsme se vždycky s pláčem loučily, když se vydávali do světa. A pak jsme měli osla Filipa. Táta ho pořídil našim dětem a doufal, že je bude na vozíku vyvážet po okolí. Ovšem Filip byl poněkud svérázné povahy a nechtěl se nechat omezovat kšírami a tahat káru. Evidentně toužil po svobodě a dával to najevo nevlídným chováním a když jednou tátu chytil za rukáv tak, že měl modřiny, věnoval ho do Červeného mlejna.
Táta byl také velkým technickým fandou. Například jsme měli jedni z prvních ve vsi auto. Škoda Octavia. Zelenošedá. S odklápěcími předními sedačkami. Měli jsme třeba mašinu na zavírání plechových konzerv, která vypadala trochu jako malé perpetum mobile a maso ze zabijačky z nich bylo opravdu výtečné. Měli jsme mašinku na strouhání brambor na vošouchy. Z NDR. Všechny možný technický udělátka, který táta přinesl domů, nadšeně předváděl. My musely přinést ze sklepa brambory, máma je musela oškrábat a pak zaujatě naslouchat výkladu, jak to krásně, skoro samo strouhá, když točí klikou. Každá taková věcička dříve či později skončila někde na dně kredence a strouhalo se stejně na struhadle, neboť vynález kolem sebe stříkal jak rozmetadlo a než se to složilo, pak rozložilo a umylo, byly většinou vošouchy hotový.
Byli jsme vlastníky obrovského soustruhu, který trůnil v kůlně, jíž se říkalo soustružna a táta na něm dokázal vysoustružit opravdu kde co. Od titěrné montáže na flintu po stojan na lampu. Tak takový my jsme měli technický vymoženosti. Ovšem, že z kohoutku, když jste pustili vodu, probíjela elektrika, to tátu příliš nevzrušovalo. „Řekl jsem vám, abyste si brali bačkory, když pouštíte vodu!“
A taky pračku jsme měli. ROMO. Pralo se v sobotu. Bílý, pak barevný, pak tátovo modráky a pak se s tou vodou ještě vytřelo. Třikrát se to máchalo ve vaně a nejvíc mě vytáčely ponožky, páč mami trvala na jejich obracení naruby, aby tam nezůstávaly žmolky. Poznamenána tímto traumatizujícím zážitkem, se dodnes vzpírám otáčení ponožek, žmolky nežmolky. A nesměla jsem jít ven, dokud jsem nevytřela. Koupelnu, chodbu, verandu a venkovní kamenné schody. A ještě se musel zamést betonový chodník. Stálo tam k tomu účelu opřené o zeď robustní koště, které měla mami po ruce v případě, že jste přišli pozdě z kina, z klubovny, z konzumu, z bruslí... Můj i Helenino zadek by mohl vyprávět. Barča už to tak nepamatuje. I když ta by zase mohla dát do placu, jak nejpotupnější bylo, jít si sama utrhnout k rybníku proutek z vrby. Jauva jauva, toto svištělo.
Mami vůbec pro razantnější výchovné prostředky nechodila daleko. Ale zase ne, že bychom si je nezasloužily. Mami byla takový ten uzemňující element. Většinou to byla ona, kdo se postaral, že bylo co do hrnce, i kdyby měla jít na borůvky, ty prodat a za to koupit chleba, zatímco táta byl bohém a haur, který platil za celou hospodu, když na to přišlo. Máma vařila ty lívance, vošouchy, bramboračky, oukropy a topinky a táta ty svíčkový, vývary, rostbífy, tataráky a všelijaké pečínky. Byl v kuchyni jako uragán. Všechna šuplata, almárky, dřezy byly pozotvírané, všechny pánvičky, hrnce, rendlíky, talíře a nože našpiněné, neboť nemohl míchat jednou vařečkou všechno. Potrpěl si na nástroje velké, ostré a v množství početném, zatímco mami stačila jedna kudlička úplně na všechno. Dokázal zapojit všechny rodinné příslušníky, kteří byli v dohledu a hned byli nuceni škrábat, krájet, umývat, podávat a běda, jak to nebylo na to šup. Zaburácel tak, že poskakovaly hrnky v kredenci. Typický cholerik, podle kterého by se mohly psát učebnice. Ale potom, ta krmě byla mana nebeská! Pak se natáhl na gauč, z rádia se kuchyní rozléhala nedělní pohádka, my holky jsem myly nádobí a uklízely to kongo, které po sobě kuchmeister zanechal. Ovšem nesměly jsme při tom cinkat talíři. To okamžitě vyletěl: „To musíte dělat takovej kravál?“
Táta byl hotová chodící encyklopedie. Věděl o všem všechno, a to bez přehánění. Mohli jste se s ním bavit o čemkoli na světě a o všem měl povědomí. Mezi širokou veřejností platil za znalého světáka, k čemuž mu dopomohla i skutečnost, že kromě náklaďáku řídil i podnikový autobus, kterým vyvážel zemědělce na různé výlety a zájezdy. Tak se dostal do různých koutů naší vlasti a ba i dál do světa. Dnes si už ani neumíme představit, že s takovým autobusem Škoda 706 RTO odřídil sám cestu do Jugoslávie a zpět. Ovšem jedna věc byly zájezdy a druhá věc byla, kdo ten autobus uklízel, když se z takové cesty vrátil. No já. Já jsem musela cídit sedadla! Odlepovat žvejkačky! Vytahovat papírky od tatranek! Já jsem musela vytírat a blejskat okna!
Táta si potrpěl na „pověst“.
Pověst solidního, spolehlivého chlapa.
