Historici postupně mapují úspěchy a život baťovských komunit. Nepřekvapí, že nesmazatelnou stopu zanechali také v rajském Karibiku.
Obuvnická firma Baťa již před první světovou válkou zastávala v Čechách významné místo na trhu a začala vyvážet své produkty i do zahraničí. Zakladatel Tomáš Baťa (1876-1932) absolvoval studijní cestu v USA a poznával efektivitu provozu ve Fordových automobilkách a závodech na výrobu bot Endicot-Johnson, které ve státě New York již tehdy zaměstnávaly 20 000 lidí. Nasbírané zkušenosti napomohly nebývalému rozkvětu firmy Baťa a ostatně i samotného Zlína, kde sídlila. Byla zde zahájena výstavba dělnických domků, reforma veřejného školství ve městě, progres nových oborů podnikání, modernizace všech aspektů výroby. V business plánu se počítalo s výstavbou továren v Jugoslávii, Polsku, Švýcarsku, ve Velké Británii, a zejména s brzkým rozšířením obchodních sítí na všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy.
Trhy byly nenasytné opravdu všude, nejvíce pak v málo rozvinutých a chudých zemích, kde se Baťovy kvalitní, a přitom cenově dostupné výrobky staly okamžitě hitem. V Africe, Indii, ale také v méně rozvinutých regionech střední Ameriky včetně karibských ostrovů již brzy lidé poznali výhody obuvi Made in Czechoslovakia. Třeba připomenout, že Karibik tehdy nepředstavoval vyhledávanou turistickou destinaci s plážemi napěchovanými hotelovými komplexy jako dnes, ale šlo spíše o polozapomenuté tečky v moři, které měly svou slávu v podobě prosperujících plantáží s cukrovou třtinou a tabákem dávno za sebou. Čas líně plynul, většina zboží se musela draze importovat, místní směsice kreolského a černošského obyvatelstva žila na pokraji chudoby.
Od konce dvacátých let Baťa do Karibiku vyvážel boty všech druhů a stránky pečlivě vedených účetních knih vydávají svědectví, že malého zájmu zákazníků se rozhodně neobával. Značný rozmach následoval po odeznění velké hospodářské krize v polovině 30. let. Na ostrov Curaçao začalo ročně přistávat 99 000 párů bot, na Trinidad 33 000, na Martinik 35 000, na Portoriko a Jamajku shodně 16 000, na Haiti 31 000, na svatý Tomáš 23 000 párů a dalo by se pokračovat. Vzhledem k pouhým několika málo tisícům obyvatel ostrůvků se každopádně jednalo o obdivuhodné výsledky. Byly také zřizovány také první prodejny, přičemž firma prosazovala do řídících funkcí Čechy a Slováky, k najímání místních či britských manažerů přistupovala až na druhém místě. Ve Zlíně se vždy vypsalo výběrové řízení na konkrétní pozici a zájemci se mohli hlásit. Komise posoudila jejich dosavadní pracovní výsledky, u těch nejmladších poslední prospěch v učňovské škole (z předmětů jako prodej, oprava a ošetřování obuvi, zbožíznalství, pedikúra, aranžérství, účetnictví a cenová inventura), zdravotní stav a pokud neshledala závažné překážky, uchazeč absolvoval krátký jazykový kurs, povinná očkování a vyrazil do světa.
Zaměstnanci prodejny na Barbadosu. FOTO: Poskytnuto M. Nekolou
Pro mladé baťovce začínalo neuvěřitelné dobrodružství a zároveň zodpovědnost, na kterou ne všichni byli připraveni. Třeba jistý dvaadvacetiletý Bedřich Křivský byl po krátké zkušenosti z prodejny ve Štrasburku vyslán na tropický Guadeloupe na francouzských Antilách, aby se stal zástupcem vedoucího obchodu v hlavním městě Pointe-à-Pitre. Jeho nadřízený si zanedlouho stěžoval, že jmenovaný se nevyrovnal se zdejším klimatem, místo práce raději prohání děvčata, vysedává v barech a služební vůz používá zejména k výletům po ostrově. Při pohledu na seznamy zaměstnanců zahraničních poboček Bati však vidíme, že do Karibiku přibyly desítky osob jako prodavači, zásobovatelé, skladníci, účetní, instruktoři a techničtí odborníci. Pro některé to představovalo jen krátkou zastávku před odjezdem na lukrativnější štace v Jižní Americe či USA, jiní se v regionu naopak usadili nastálo i s rodinami a vytvořili základy nevelkých krajanských komunit.
Posuňme se o něco kupředu, kdy se nad Československem a celou Evropou stahovala mračna. Management ve Zlíně moudře rozpoznal blížící se nebezpečí německé okupace a na přelomu let 1938-39 se pokoušel převést značnou část finančních prostředků, výroby a know-how do zahraničí. Už v zimě 1938 byly v kanadské provincii Ontario, necelých dvě stě kilometrů východně od Toronta, kam ostatně přesídlila část vedení v čele s Tomášem Baťou mladším, položeny základy osady Batawa a velkých závodů Bata Shoe Company of Canada. Vedení vybralo asi sto dvacet odborníků, kteří se i s rodinami měli do Kanady přestěhovat a při březích Ontarijského jezera vybudovat, jak říkal sám ředitel Tomáš Baťa mladší, „nový maličký Zlín“.
Kvůli striktní imigrační legislativě to chvíli trvalo, ale nakonec úřady svolily. Československo na mapách mezitím už nahradil Protektorat Böhmen und Mähren. V srpnu 1939, tedy těsně před samotným vypuknutím druhé světové války, se podařilo dopravit přes Atlantik všechny potřebné pracovníky, materiál i obráběcí stroje, načež nová továrna téměř okamžitě zahájila výrobu. Během válečných let přibyl ještě neméně významný průmyslový areál v Belcamp v americkém státě Maryland, jenž dlouho poté zásoboval prodejny Bati napříč USA. Když nadále nebylo možné odebírat zboží přímo z okupovaného Zlína, převzala jeho úlohu továrna v East Tilbury nedaleko Londýna, odkud se rozjelo zásobování celé britské koloniální říše, včetně jejích karibských držav. Otevřely se obchody na Barbadosu, Grenadě, svatém Kryštofu, Dominice, svatém Vincentu a jinde, Baťa sebevědomě kráčel k vlivnému postavení na zdejších trzích. Překvapivě se neprosadil na Kubě. V roce 1940 zakoupila firma továrničku na Haiti, kde našla zaměstnání asi stovka dělníků. Kvůli vzdálenostem a potížím s lodní dopravou v průběhu války baťovské vedení v Torontu zamýšlelo vybudovat více výrobních linek přímo v oblasti. S velkými investicemi se však čekalo až na období míru a opětovné propojení se Zlínem.
Jenže, jak známo z historie, podnik byl v poválečném Československu znárodněn bez náhrady a v lednu 1949 přejmenován na Svit. Obchodní plány se musely od základů překopat. Energický Tomáš Baťa mladší uchopil otěže celé firemní soustavy mimo země východního bloku a zahájil úspěšnou éru další expanze. Jen mezi lety 1946-1960 se postavilo 25 nových továren a otevřelo 1 700 prodejen.
Firma v Karibiku se nenechávala zahanbit skvělými výsledky poboček z jiných světadílů, ba naopak. Vedoucími manažery této tzv. West Indies Group byla dvojice zkušených zlínských matadorů, Arpád Ronai a Otto Sklenář. Z Kingstonu na Jamajce, kde roku 1956 vznikla další velká továrna, řídili síť čítající celkem 89 maloobchodních prodejen. Využili postupné dekolonizace, kdy se ostrovy jeden po druhém vymaňovaly z přímé správy evropských mocností, a získávali přízeň nastupujících politických elit podporou lokální výroby a snižováním nezaměstnanosti.
Baťovci se přitom zdaleka neorientovali pouze na obuv, prodávali též nejrůznější spotřební a průmyslové zboží. Teprve koncem 60. let převzalo kontrolu nad Karibikem přímo ředitelství v Torontu a Jamajka přestala hrát úlohu regionální centrály. Sám „velký šéf“ Tomáš Baťa mladší s chotí Sonjou prováděli časté inspekční cesty a ani zaměstnanci těch nezapadlejších krámků s typickým červeným nápisem nad vchodem neměli pocit, že je firma zanedbává, neptá se na jejich názory a nejedná s nimi férově. Vstřícnou vnitrofiremní politiku, kterou kdysi zavedl otec ve Zlíně, syn důsledně dodržoval všude jinde dalších několik desetiletí.
Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.