Když jsem ho přinesla domů, tak zrovna můj roční bratříček Jenda seděl na nočníku a maminka nahlas přečetla výsledek mého vysvědčení: "SEHR GUT" a obrátila se na Jendu, že to má udělat.
Na gymnázium jsem se dostala až po skončení války, protože za protektorátu mohlo studovat jen pět dívek a já byla, bohužel, po přijímacích zkouškách šestá. Gymnázium jsem absolvovala s vyznamenáním a protože dědeček byl profesor přírodopisu a dějepisu, mimochodem, on mi místo pohádek vyprávěl naše dějiny, takže já je znala a nemusela se je pak učit, a maminka byla učitelka, chtěla jsem jít na pedagogickou fakultu. To však komunisti, kteří nám vládli, nepřipustili, protože otec byl stavební inženýr a v roce 1948 měl stavební firmu, takže jsem pro ně byla z kapitalistické rodiny. Protože jsem však v té době byla nadšenou svazačkou, tak mi dovolili jít na chemickou vysokou školu - VŠCHT.
Zde jsem se seznámila se svým budoucím celoživotním partnerem. On absolvoval školu o rok dříve a ač rozený Pražák, musel odejít na umístěnku do Rubeny v Náchodě a já ho tam následovala. Tam se nám narodil syn. Já jsem po rodičovské také nastoupila do Rubeny a protože bylo období, kdy tak zvané dělnické kádry ve vedoucích funkcích na závodech jen se základním vzděláním si měly zvýšit vědomosti, dostala jsem za úkol vést studijní oddělení, v jehož rámci bylo také vyřizování doporučení ke studiu zaměstnanců podniku. Ve skutečnosti o tom, jestli daný zaměstnanec může jít studovat nebo ne, rozhodoval člen závodního výboru KSČ a nadřízený toho zaměstnance. Pokud rozhodli, že se ke studiu nedoporučuje, tak ho nevzali, i kdyby byl genius. Já to pak poznala u vlastního syna, který vyhrál středoškolskou soutěž, ale na VŠ se nedostal. Já se snažila to změnit na závěr, že podnik nemá o jeho studium zájem. To byl velký rozdíl, protože pak vysoká škola mohla takového adepta přijmou, což se i stalo, i když třeba hodnocení ze strany vedoucího nebylo nejlepší. Já však to hodnocení musela podepsat, a tak se stalo, že dodneška si myslí ti , jichž se to týká, že já jsem ta, která jim udělala negativní hodnocení.
V roce 1963 se mi narodila dcera a o dva roky později ještě další dcera, což bylo velmi náročné, protože v té době nebyly takové kočárky, jaké jsou nyní. Po mateřské jsem se vrátila do Rubeny jako technik výroby těsnění a zde mě zastihl rok 1968. Jaro 1968 považuji za nejlepší období
veřejného života, protože byla svoboda projevu, ale současně i kázeň. Pamatuji si, že zloději z Ostravy vydali prohlášení, že již nebudou krást. Připravoval se skutečný socialismus. To všechno zničil vpád vojsk v srpnu 1968, proti kterému se já veřejně postavila, a proto jsem byla z práce vyhozena. Půl roku mne nikdo nechtěl zaměstnat a kdybych neměla malé děti, tak mne zavřeli pro příživnictví. Nakonec soudruzi dovolili, abych dělala v komunálu kopie klíčů. Pak po sedmi letech potřebovali chemika v nové zemědělské laboratoři v Červeném Kostelci, tak jsem tam mohla dojíždět a konečně dělat svůj obor. Pak se celý komplex přestěhoval do nových budov u České Skalice a já s nimi. Díky tomu, že ředitelem byl bývalý Sokol a člen strany jen papírově, tak jsem se zde stala vedoucí laboratoře a asi jsem nebyla špatná, když na odchodnou jsem dostala knihu s tímto věnováním: Za dlouholetou a vynikající práci věnuje vedení ACHP.
Po roce 1989 jsem zase byla aktivní, ale z poiitiky jsem se stáhla a plně ve věnovala obnově Sokola. Stala jsem se náčelnicí jednoty i župy a v Sokole jsem aktivní dosud i po přestěhování do Prahy po smrti manžela - vedu oddíl jógy pro seniory v Sokole Dejvice. Kromě toho jsem aktivní v Elpidě v Holešovicích, kam chodím zpívat a na různé akce a také v KC Šlejnická, takže se rozhodně nenudím. A v roce 2020 jsem se stala seniorkou roku.