Jitka Zelenohorská: Všechno se mi dařilo. A pak přišel pád, velký pád
Jitka Zelenohorská na pohřbu Yvonne Přenosilové 14. září 2023. FOTO: Kateřina Šulcová, ČTK

Jitka Zelenohorská: Všechno se mi dařilo. A pak přišel pád, velký pád

24. 10. 2023

Jitka Zelenohorská tvořila v šedesátých letech pár s Waldemarem Matuškou. Byli mladí, krásní, úspěšní, kdekdo je znal. Měla za sebou role ve filmech Červnové dny, Vánice, Na laně, Starci na chmelu, Ostře sledované vlaky, Kdyby tisíc klarinetů, Kdo chce zabít Jessii…

Mluvilo se o ní jako o velkém talentu. Od dětství zpívala ve sboru, byla zvyklá vystupovat, netrpěla trémou, byla veselá a sebevědomá. Možná i proto se nebála přijmout roli v Ostře sledovaných vlacích, přesněji scénu, kdy ukáže nahý zadeček a Josef Somr v roli nádražáka ho razítkuje. Některé, mnohem známější herečky té doby, právě proto roli odmítly a Jitka z ní pak u rodičů měla pořádný malér. Ovšem s režisérem Jiřím Menzlem, který ji k tomu přesvědčil, se pak stali celoživotními kamarády.

Při natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů se seznámila s Waldemarem Matuškou. Jen pamětníci té doby si dokážou představit, co to v šedesátých letech znamenalo chodit s Waldou. Byl idolem a tím pádem z něj na Jitku padl hvězdný prach. Později přiznala, že byla hodně zamilovaná.

„Měla jsem pocit, že se mi pak už bude všechno dařit,“ říkávala. V rozhovoru s novinářkou Scarlett Wilkovou popsala pozoruhodný konec své velké lásky takto: „My jsme si spolu zařizovali byt. Pak jsme spolu byli v Anglii a já už tušila, že vztah končí. Ale když jsem přijela domů – Walda v Anglii ještě zůstal – zámek ve dveřích našeho bytu byl vyměněný. Zjistila jsem, že soused dostal pokyn ho vyměnit. Ve skříni na chodbě jsem měla pár svých hadrů. Jinak jsem neměla nic, ani bydlení, ani peníze, nic. Přespávala jsem u známých, po podnájmech, byla jsem úplně na dně.“

A k tomu přišel srpen 1968. Okupace. Po ní se vztahy mezi lidmi měnily, kdo chtěl dělat kariéru, musel vyjadřovat podporu okupantům, komunistům, kteří pevně uchopili moc v zemi. No a do toho se Jitce moc nechtělo.

„Senzační šedesátá léta skončila. Okupace, rozchod, já byla na sebevraždu. Došlo mně, že se musím ze všeho vyhrabat, že mi už nikdo pomáhat nebude,“ vyprávěla v rozhovoru se Scarlett Wilkovou.

Říkala, že tehdy si připadala strašně moc stará. Když se pak probírala fotografiemi, když jí bylo čtyřicet a víc, líbila se sobě víc, než na konci šedesátých let. Přisuzovala to vlivu psychiky na vzhled, uvědomila si, jak důležité je, jak se člověk cítí, jak si je sám sebou jistý, jak je spokojený.

 

profimedia-0670016383.jpg
Jitka Zelenohorská s Waldemarem Matuškou v roce 1969. FOTO: Alexandr Janovský, ČTK

 

Vždy měla ráda společnost, večírky, jenže když je člověk nešťastný, stává se, že to s veselením se a předstíráním, že je vše v pořádku, přežene. A na malér je zaděláno. V Jitčině případě se začalo říkat, že pije. Přestala dostávat zajímavé a velké role, živila se zájezdovými představeními, malými roličkami, trápily ji zhoršené vztahy ve společnosti, kariérismus. Vdala se, její manželství ale nebylo šťastné, následoval rozvod.

V osmdesátých letech si našla známost, seznámila se s podnikatelem Petrem Behrensem z Německa. Zahrála si ještě ve filmech Hledám dům holubí a Mravenci nesou smrt a rozhodla se odstěhovat do Berlína. Stala se z ní znovu vdaná paní.

„Potřebovala jsem se naučit německy, chtěla jsem být mezi lidmi, tak jsem se ucházela o místo prodavačky ve velkém řetězci s oblečením. Do dotazníku jsem napsala, že jsem herečka. Jak ti se divili,“ vzpomínala.

Jejím krédem bylo, že žádná práce nesmrdí. Na tom, že z krásky, které všichni předpovídali zářnou kariéru ve filmu, byla řadová prodavačka zápasící s němčinou, neviděla nic špatného, naopak. Když její německý manžel zemřel, začala se pohybovat střídavě mezi Berlínem a Prahou. Svého času často sedávala v jedné malé hospůdce na Vinohradech. Láska k vínu ji neopustila, a tak tam často sedávala dlouhé hodiny a bavila společnost vyprávěním historek z doby, kdy bývala herečkou. V roce 2008 vznikl o jejím životě dokument do cyklu Třináctá komnata a docela otevřeně v něm mluví o pití, o tom, jak jí alkohol komplikoval život. Napsala také velmi pěknou a otevřenou knihu Ujel mi vlak.

I když ji trápí různé nemoci, nikdy neztratila svůj smysl pro humor. Nejlepší na jejím vyprávění vždy je to, že o sobě nemluví se sebelítostí, ale naopak s nadhledem a ironií, o čemž svědčí například její slova: „Pila jsem jak dobytek, tloukla jsem hlavou do zdi.“ Za filmovou hvězdu se nikdy nepovažovala, naopak si utahovala z kolegů, kteří podlehli dojmu, že jsou nejdůležitější a nejlepší na světě.

A tak se z dívenky s odhaleným zadečkem stala nenápadná dáma, kterou už mnohdy na ulici nepoznají ani její dřívější velcí obdivovatelé. A nejlepší na tom je, že je jí to úplně fuk.

 

Byly krásné, talentované, úspěšné. Všichni je obdivovali. Přesto se však jejich životy nedají označit za bezstarostné a zábavné. Mnohdy spíše naopak. Seriál Ty, které jsme milovali popisuje příběhy idolů, o nichž se už v mladé generaci moc neví.

 

 

 

 

herecké legendy osobnosti Ty, které jsme milovali
Hodnocení:
(4.8 b. / 36 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.