Vdávala jsem se před spoustou let, v říjnu 1976. Bylo mi tehdy necelých jednadvacet a brali jsme se opravdu z lásky. Syn se nám narodil až za rok, tři týdny před naším prvním výročí. Prostě jak se tehdy psalo na blahopřání k svatbě:
"Hodně štěstí, žádná muka, do roka ať máte kluka!"
Tak to se nám podařilo a za další rok už jsme slavili Vánoce ve svém novém bytě...
Letos jsem na to trochu nostalgicky vzpomínala. Den před výročím, v neděli odpoledne, začalo pršet a zima byla jak "v Charkově na nádraží". Prostě hnus. A tenkrát bylo tak krásné babí léto, sluníčko svítilo a stromy shazovaly červené a žluté listí.
Letos, když jsem po páté hodině přijela domů z práce, dědeček sice klasicky nemluvil, ale aspoň topil. Potom, co odešel spát, udělala jsem trochu naměkko pod dojmem vzpomínek, mísu chlebíčků a upekla maličký dort. Ale zdálo se mi, že by to přece jenom ještě chtělo aspoň pár svatebních koláčků, a tak jsem je taky upekla. Ale u takhle malých jsou dva plechy opravdu jenom jeden talíř a ani ne moc vrchovatý.
To zítřejší čtyřicátésedmé výročí svatby jsem samozřejmě nijak okázale slavit nechtěla, dokonce jsem ani neočekávala, že by si na to dědeček vzpomněl...
Celé pondělí se nic zvláštního nedělo a že máme to výročí zjistil dědeček až teprve večer, když se ho kamarád, co u nás pravidelně tráví pondělní večery, ptal, proč máme na stole svatební koláčky. Koláčky i s chlebíčkama sice byly na stole už od rána, ale ani dort, co jsem nabízela k odpolední kávě, zřejmě dědečkovi nic neřekl. Hahaha... No, jak už léta říkám, nestojí to za oslavu, jenom tomu stačí věnovat tichou vzpomínku.
Zákeřně jsem tomu dědečkovu kamarádovi nepřipoměla, že oni mají výročí sňatku hned den po nás. Buďto si na to vzpomene sám, nebo si to holt zase doma vyžere. Loni povídal, že s ním paní Hana nemluvila, protože na to klasicky zapomněl.
U nás z toho takovou záležitost neděláme, ale přiznávám, že dneska už bych se do vdávání určitě nehrnula. Nestálo to pochopitelně vždycky za houby, byla spousta krásných dnů a let. Třeba ke čtyřicátému výročí jsme si dali jako dárek týden dovolené na Krétě a když se mě pak kamarádka ptala, jaké to bylo, odpověděla jsem jí, že to bylo stejné, jako těch čtyřicet let manželství. Někdy úžasné, občas to stálo za houby a hrozně rychle to uteklo...
Dneska už to až taková pohoda jako za mlada není, uvědomuju si to a mám z toho občas i výčitky svědomí. Jako třeba tuhle, když po ránu dědeček někam odjel. Že by jel na ryby? Ó, ta pohoda a ten úžasný klid...
Že se nestydím, když si vzpomenu, jak jsme byli vždycky spolu a já si vůbec nedovedla představit, že bych někam šla sama. A byli jsme si tak podobní, že Jardovi nějaký kolega z práce jednou povídal, že ho viděl na Letné se ségrou v jiným stavu. Když mu na to řekl, že ségra už dávno porodila a tohle že byla jeho manželka, tak se vykulil a řekl mu: " No nekecej, vždyť jste si tak podobný."
Ovšem po letech, když už jsme se z původního láskyplného popichování a vtipného pošťuchování časem dopracovali k tomu, že třeba o tom, co vařím, se manžel vyjadřuje tak, že ten kdo mě nezná a nic ode mě neochutnal, si zákonitě musí myslet, že jsem fakt nemožná a připálím i vodu. A když si dovolím k něčemu říct svůj názor, který se neshoduje s tím jeho, tak vždycky říká: "Pozor, paní chytrá nám to vysvětlí." Jeho oblíbenou hláškou taky je "Ty jsi tak chytrá, že bys mohla chytat myši!" A já mu na to vždycky řeknu, že takovou "chytrou" si mě přece vzal, že to se mu asi líbilo a kdyby býval chtěl blbou, tak si mohl vybrat jinou, že by určitě nějakou našel. To on za mnou jezdil až z Prahy a ne já za ním, ale nakonec, protože každá holka se dá ukecat, když se kluk dostatečně dlouho snaží, jsem kvůli němu opustila svoje rodné město i svou tehdejší "vážnou známost". Ale to už je tak dávno a člověk nemusí všechno pochopit, stačí to jen přijmout, ne? Prostě to tak bylo a asi mělo být.
Ale protože v životě nejsou jenom dny hezké a prozářené sluncem, zákonitě za těch skoro padesát let, co se známe, přišly i dny, kdy jsem měla chuť si říct, jako Gábi Smolíková: "Kde já mohla být, kdybych si tenkrát vzala Pištu Hufnágla?"
