Domovský kontinent klokanů, ptakopysků, koal a další exotické fauny jim nabídl bezpečné útočiště a nový začátek. Opustit Evropu, adaptovat se na neznámé prostředí a rytmus jižní polokoule, naučit se jazyk, nic z toho se však neobešlo bez obtíží. Dochovalo se množství dopisů a pamětí s líčením prvním dojmů z kraje protinožců. I s odstupem mnoha desetiletí jde o zajímavé čtení, jak obyčejní lidé ze srdce Evropy Austrálii vnímali…
Z dopisu nejmenovaného bývalého ředitele továrny, který se usadil v Sydney; otištěno v časopise Přítomnost v Praze v lednu 1939:
„Těžkosti jazykové v obchodním životě nelze podceňovat, i když podle evropských pojmů člověk mluvil zběžně anglicky. Akcent je zde velmi zlý, také proto, že je pomíšen se skotským. Tvrdí-li někdo, že se naučí tuto řeč za pár týdnů, pak je buď génius, anebo myslí řeč, která stačí k tomu, aby v nějakém hokynářství prodával zeleninu (…) Teplota se zde mění až čtyřikráte denně. Přes den je někdy horko jako v parném létě u nás, pak náhle přijde studená bríza, kdy je potřebí teplý oblek. Někdy je vzduch nesnesitelně vlhký a přitom teplý, takže Evropanům vyvstává olejovitý pot a nelze pracovat, špatně se dýchá a člověk je smrtelně unaven. Co o Sydney málokdo ví: není tu vůbec možnost zažít něco, co souvisí s uměním. Není divadla, není koncertů, není architektury, kina hrají jen anglické a americké filmy. Hlavní zábavou je sport, především dostihy, kde se prosází miliony liber. Kaváren v našem smyslu zde není. Stinnou stránku tvoří zvířena všeho druhu. O trápení se spoustou much a komárů v létě ani nemluvím. Na prvního motýla jsme zírali trochu vyjeveně. Měl přes 15 cm rozpětí křídel. Ale není zde procházek v lesích a polích, protože noviny varují před hady. Výstrahy, aby v parku nikdo nechodil přímo pod stromy, anebo si poblíž stromu nelehal, jsou téměř denně uveřejňovány v novinách. Koupá se jen v koupalištích, kde jsou ocelové sítě proti žralokům (…) Austrálie je skutečný ráj dělníků. Každý dobrý dělník má skvělé auto a domek, specialisté žijí velmi slušně. Zástupci evropských firem musí počítat s tím, že se tu volně setkává konkurence celého světa, přičemž anglické se dává přednost a japonská není cenově k poražení. Bez dostatečného kapitálu je tu začátek nekonečně těžký. Otevřít si například dílnu znamená počítat s vysokými mzdami a s přísnou kontrolou odborových organizací, co do stavu dílny a zacházení s personálem. Ještě bych chtěl říci, že my muži musíme dělat večer a přes weekend i nejhrubší domácí práce, protože najmout si pomocnici je dosažitelné jen pro dolních deset tisíc. (k tomu připojuje choť autora dopisu tuto poznámku: Mému kdysi ředitelsky obávanému a obsluhovanému manželu připadalo nejprve mytí a utírání nádobí trochu podivné, ale už se z něho stává dosti obstojná služebná. Po prvním čištění bot, drhnutí, vymetání a velkém úklidu měl na rukou puchýře, jaké doma míval jen po tenisovém zápasu, ale už to bereme z humorné stránky).
Následují vzpomínky čtyř exulantů po únoru 1948. Nejprve první vjemy z paluby zaoceánského parníku, vplouvajícího do přístavu v Sydney, z pera spisovatelky Boženy Šamánkové:
„Do Sydney jsme připluli 23. října 1949. Vstávali jsme každý den v šest hodin, ale toho rána jsme ani dospat nemohli. A bylo nás dost ranních ptáčků, kteří jsme stáli na palubě, abychom pozdravili město. Byla neděle. Přivítalo nás krásné jaro. Viděla jsem vycházet slunce, a když jeho paprsky ozlatily zemi, bylo tu tolik krásy, že jsem se nemohla vynadívat. Otevřené moře zůstalo za námi a my jsme projížděli úžinou k městu. Břehy vybíhaly v malé a větší zálivy, jež celá století formovaly vlny šplíchajících vod. Obrovské kameny, jež tvořily úpatí břehů, byly vyhlazeny do různých tvarů, jako by ruka umělce chtěla ukázat celou jejich krásu se všemi odstíny barev. A pak se pobřeží zdvihalo do výše a na těchto strmých březích byly vybudovány překrásné domy a zahrady plné zeleně. Zlato vycházejícího slunce se zachytili do korun vysokých palem, stékalo dolů ze střech domů, až se rozlilo po šplouchajících vlnách okolo nás. Bylo tu tolik krásy, že ji ani srdce nemohlo pojmout (…) Je těžko vyjádřit několika slovy, jaký byl náš začátek v Austrálii. Mohu jen podotknout, že o nás bylo postaráno, že jsme byli ubytováni v hostelech, jedli jsme ve velkých jídelnách, a dokonce jsme dostali nějaké kapesné…“
Student Karel Halla v korespondenci rovněž popisoval příjezd a zároveň první zaměstnání:
„17. srpna 1950 jsem poprvé přijel do Austrálie. Bylo to na lodi Fairsea po patnácti dnech plavby z Bremerhaven. Z melbournského přístavu nás vezli do lágru Bonegilla na hranici států Victoria a New South Wales. Hned ve vlaku došlo k zajímavé situaci. Vlak čekal dlouho před nádražím Flinders Street v Melbourne a z oken jsme viděli velkou budovu v indickém slohu. Roznesla se fáma, že nás zavezli do Indie, což vyvolalo značné pobouření. Věc se vyřešila při první zastávce ve městě Seymour, kde pro nás byla připravena bohatá hostina s jídlem, jaké jsme za války ani po ní nikdy neviděli. Skončili jsme v táboře, kde jsme se měli naučit anglicky a adaptovat na australské prostředí. Byli jsme hlavně překvapeni a zklamáni z kruté zimy, která nás tam čekala. Domnívali jsme se, že Austrálie je teplá země, a navíc jsme na lodi strávili týdny tropického vedra. V táboře ale v noci nestačily deky. Každý na deku ještě vyložil, co měl v kufru – knihy, časopisy, knihy, kravaty, boty, v domnění, že se trochu ohřeje. Jak jsme si nadávali, že jsme v Německu před vyplutím prodali naše kabáty, svetry a šály! Lidé každé ráno běželi na pracovní úřad, jestli už tam pro ně mají zaměstnání. Mně nakonec dali práci v Licola na západ od Melbourne v dalekém buši, kde jsme měli postavit pilu. Na cestu jsem dostal peníze, koupil za ně hned čokoládu, a vyrazil vlakem. Na uvítanou nám dali otýpku sena, aby si z toho každý udělal lůžko. Byly tam velmi náročné podmínky a dělal jsem, co jsem mohl, abych se dostal do civilizace. Nakonec jsem v roce 1952 dostal práci v Melbourne v nemocnici St. Vincent ve čtvrti Fitzroy. Padesátá léta byla v Austrálii dobou horečné stavební aktivity. Po celou válku se nestavělo, rázem přijížděly tisíce přistěhovalců, byl zoufalý nedostatek domů a bytů. Na okrajích Melbourne vznikaly nové čtvrti, parcelovaly se louky a pole. Na prodej byly parcely, většinou padesát metrů široké. Když člověk našetřil nějaké libry, hned se poohlížel po koupi a chodil po dražbách. Bylo třeba si pospíšit, ceny rostly každý měsíc…”
Někdejší válečný letec u RAF Jaroslav Novák vystoupil na australskou půdu v září 1951 a také neměl na růžích ustláno:
„Hned začal velký problém s hledáním zaměstnání. Každý den jsem vsával okolo čtvrté hodiny, nakupoval noviny a v nich hledal práci. Stál jsem fronty na úřadech, až mi asi po třech týdnech někdo poradil, abych navštívil jednoho velkoobchodníka, který měl plný sklad nylonových punčoch, a potřeboval je prodat. Půjčil jsem si od něj kufr a jezdil vlakem z jednoho konce Sydney na druhý a prodával v malých obchodech, až jsem celý sklad vyprodal, čímž jsem vlastně i ztratil místo. Pracoval jsem pouze za odměnu, nikoliv za stálou gáži, tudíž když jsem prodal, tak jsem jedl, když neprodal, jídla bylo poskrovnu. Stále jsem hledal a kupoval inzertní noviny, až jsem v polovině prosince uviděl inzerát, ve kterém obchod s fotopotřebami hledal prodavače. Ihned jsem reagoval, absolvoval pohovor a těsně před Vánocemi jsem byl přijat. Zde se celý můj život změnil, neboť mi práce v obchodě zůstala více než padesát let…“
Krajan Josef Procházka psal v roce 1953 z Melbourne přátelům do USA o poznávání různých koutů rozlehlé země:
"Během poslední doby jsem Austrálii procestoval a shledal jí, přes její zdánlivou jednotvárnost, velmi zajímavou. Australané jsou navzdory velikosti kontinentu jsou uniformní. Velké vzdálenosti mezi jednotlivými středisky civilizace nevytvořily zde zvláštních a nápadných kulturních variací. Snad lze pouze říci, že obyvatelé Queenslandu (pozn. spolkový stát na severovýchodě s hlavním městem Brisbane) jsou poněkud temperamentnější než lidé zde na jihu, jež opět na rozdíl od ostatních mají charakter obyvatelstva ovlivněný industrializací. Absolutní většina populace žije zde ve velkých pobřežních městech a venkov neboli „outback“, jak zde říkají, má tak kolem jednoho milionu obyvatel. Lidé žijící na farmách mají svůj zvláštní pomalý akcent a specifický styl života...“
A konečně Vlastimil Škvařil do detailu popsal, jak se z Rakouska, kam s rodinou utekl po srpnu 1968, ocitl v Adelaide. Později se přestěhoval do Burnie na Tasmánii, kde žije dodnes:
„Přihlásili jsme se ve Vídni na policii jako uprchlíci a studovali, jaké máme možnosti. V Evropě jsme zůstat nechtěli. Do Ameriky a Kanady to bylo trochu komplikované, Jižní Afrika a Rhodesie nás moc nelákaly a zbývala Austrálie, která měla velký zájem o pracovní síly. Začali jsme si vyřizovat doklady pro cestu. Peněz jsme měli málo, ale naštěstí jsem našel práci v menší fabrice, uklízet, zametat zem atd. Německy jsem neuměl, ale Rakušané měli pro Čechy sympatie, a tak se snažili pomoci, jak mohli. Po pár týdnech jsme přijati do Austrálie a už jenom zbývalo čekat, až bude volné místo v jednom z letadel, které organizovala a platila australská vláda. Nemohli jsme se dočkat, ale všechny lety byly zatím obsazené. Při jedné z častých návštěv na australském konzulátě nám oznámili, že příští let je už zase plný, ale že se občas stane, že se někdo nedostaví. Kdybychom to chtěli risknout a přijeli na letiště, možná budeme mít štěstí. Odvážnému štěstí přeje, a tak jsme „spálili za sebou mosty“ a vydali se na letiště. Sami jsme tomu nemohli uvěřit, když nám oznámili, že se pět lidí nedostavilo, a tak nás všech pět nastupovalo do letadla. Náš kamarád Zdeněk, moje žena Jožka, já a naši dva synové, sedmiletý Vlastík a tříletý Petr. Plni očekávání a snů nasedáme 28. září 1969 do letadla Boeing 707 společnosti Qantas. Celkem 168 uprchlíků z Československa se vydává do neznáma, jenom jediný z nás mluví anglicky. O Austrálii nevíme prakticky nic. Jenom to, že je to svobodná země, a to nám stačí. Po mezipřistáních v Karáčí a Singapuru jsme se blížili k Austrálii. Dověděli jsme se, že za chvíli budeme přistávat v Adelaide. V životě jsme to jméno neslyšeli. Bylo šest ráno, když jsme přistáli. Letadlo zastavilo u budovy Imigračního oddělení. Bylo už světlo, a když jsem se rozhlížel kolem z okna, velice jsem se divil, jak se všem venku kouřilo od úst. Že by tak všichni tak strašně kouřili? To nemůže být pára. Přece jsme v tropech! Tenkrát jsme nevěděli, že tropy jsou na severu Austrálie a ani jsme netušili, jak obrovská je Austrálie a jak rozdílné má podnebí od jihu na sever. Kontrola dokladů a prohlídka celníky proběhly bez problémů. Jako většina kolem nás jsme měli jenom malý kufřík a v kapse 7 dolarů a 50 centů, které jsme vyměnili za těch pár šilinků, které nám zbyly z Vídně. Nasedli jsme do několika autobusů a vyrazili směrem k ubytovnám. Naše skupina, jak jsme později zjistili, mířila do Smithfieldu. Bylo to kolem 70 km od letiště. Cesta vedla místy málo obývanými končinami a k mému zklamání několik ženských v autobuse začalo naříkat: „Do jaké země jsme to přijely?“ Trochu mě to nazlobilo. „Ještě jste nic neviděly, nikde nebyly a už jste si udělaly názor na Austrálii?“ Bože, bože, to jsou charaktery. Měli zůstat doma, pomyslel jsem si...“
Autor textu na jaro 2024 připravuje velkou badatelskou cestu do Austrálie a nemůže se dočkat, až posbírá dojmy a vyprávění také současné české komunity.