Každá zaměstnaná žena nemající babičku na venkově řešila, jak o prázdninách využít co nejvíce času s dětmi. Bylo to, tedy pro mne, fajn.
Ale nadešel okamžik, kdy se letní čas musel vrátit na čas zimní, tedy středoevropský. Bylo to na přelomu října a listopadu. Tehdy se letní čas vracel v 1 hodinu po půlnoci na čas zimní, tedy na půlnoc.
V osudnou noc jsme jeli s manželem na týdenní pobyt na Šumavu, konkrétně na Špičák. Náš vlak měl odjíždět z Brněnského nádraží asi 15 minut po půlnoci času letního. Přemýšlela jsem, v kolik skutečně z Brna odjedeme a zjišťovala jsem informace „kde se dalo“. Pro zjištění správného času odjezdu vlaku jsem zašla do informační kanceláře na nádraží. Když jsem se tam od slečny dozvěděla, že oni „zastaví čas“, odešla jsem s povzdechem. „Až se vám podaří zastavit čas, dejte mi, prosím, vědět“.
Jako poslední šance mě napadlo zeptat se přímo pana výpravčího. Nikde jsem ho nezahlédla, a tak jsem si dovolila vstoupit, přes zákaz vstupu, do jeho kanceláře. Přítomní dva zaměstnanci přijali moji „pokornou“ omluvu a snažili se mi poradit. V tom vstoupil pan výpravčí a velice přísně se mě zeptal, jestli jsem si přečetla, že je tam pro civilní osoby vstup zakázán. Obměkčila jsem ho nejen omluvou, ale i závažností mého dotazu. Přivedl mě ke grafikonu, který visel na stěně a vysvětlil mi následné. Vlak vyjede z Břeclavi přesně načas letního času. Potom zastaví asi po 20 ti minutách ve stanici Šakvice a tam počká na „vrácení“ času zimního. Bylo to jasné. Náš vlak odjížděl již podle času zimního. Sláva. Jen mi bylo líto cestujících z Břeclavi, kteří museli hodinu čekat ve vlaku. Snad jim na nádraží alespoň nabídli kávu?
Ale jak budou fungovat autobusy městské hromadné dopravy v tuto, tak trochu pro nás nezvyklou noc? Pro jistotu jsme na nádraží odjeli dříve.
Přijeli jsme na nádrží ještě dle letního času. Nádražní restaurace byla otevřená, pokladny také a z prvního nástupiště se ozývala elektrická lokomotiva přistaveného rychlíku. Hodiny ukazovaly čas něco před půlnocí. Ozvalo se cvaknutí v momentě, kdy velká ručička „skočila“ na dvanáctku. Byla půlnoc.
A teď nastal ten okamžik. Hodiny se zastavily, nádražní restaurace i nádražní pokladny se zavřely, světla se ztlumila, a i první nástupiště „ztichlo“. Nádraží úderem půlnoci „usnulo“ na celou hodinu jako Šípková Růženka. Dráhy nezastavily čas, jak mě informovala slečna, ale zastavily HODINY. A to je tedy rozdíl!
Jakmile moje obyčejné hodinky ukázaly jednu hodinu po půlnoci, nádraží oživlo. Vše se jasným světlem ozářilo, pokladny se otevřely, a dokonce i lokomotiva „dala vědět“, že je připravena k odjezdu.
Že jsme odjeli s hodinovým zpožděním je jasné, ujel nám spoj v Plzni a na Špičák jsme dorazili s více než dvouhodinovým zpožděním.
Stále jsem přesvědčovala manžela, že se musíme jít podívat na nádraží na jaře, kdy se opět mění čas. Zajímalo mě, jak dráhy vyřeší situaci, kdy se čas posouvá o hodinu DOPŘEDU. Ale nikdy jsem to neuskutečnila. Kdo by také zbytečně chodil o půlnoci na nádraží. Viďte!
