Začátkem září jsme dostali pozvání na plavbu lodí po krásném modrém Dunaji. Byl to dárek k našim narozeninám, já je mám v říjnu a manžel v prosinci. No, abych pravdu řekla, nedokázala jsem se z tohoto dárku patřičně těšit. Manžel má určité zdravotní potíže a já jsem se bála cizího prostředí, jak to budeme zvládat. A jak to dopadlo? Jeli jsme. Vnouček řekl: babi, neboj se, bude to fajn. A bylo? Bylo!
Přišel den D, středa 25. října. Ráno, chvíli po šesté hodině jsme v Hranicích na Moravě nasedli do vlaku, bylo nás šest, a vydali se vstříc novým zážitkům. Přesedali jsme ve Vídni na vlak do německého Pasova. Světe div se, vlaky neměly zpoždění, díky bohu nepotkali jsme cestou žádného sebevraha a vše klapalo jako ty pověstné švýcarské hodinky. Z Pasova jsme autobusem přejeli na místo nalodění do rakouské obce Engelhartszell (jeden by si na těch názvech jazyk polámal).
Už jsem se začala těšit, hlavně nám bylo dobře ve společnosti dětí a vnoučat. Za celou cestu jsem neměla šanci třeba poponést náš kufr. A pak jsem si nepatřičně uvědomila, že já neplavec se chystám strávit několik dní a hlavně nocí na vodě. Na vodě, která je hluboko pode mnou a na široko vedle mě. Ale pozdě bycha honit.
Loď byla třípatrová a my jsme byli ubytovaní ve druhém patře, měli jsem krásný výhled z okna, paráda. Na lodi byly veškeré služby, strava, pitný režim (ale toho džinu do toniku dávali fakt docela málo), čistič bot. Sen.
Vyplouvali jsme za šera a naším prvním cílem byla císařská Vídeň. V noci jsme proplouvali kolem rozsvíceného Lince, který v jednom místě vypadal jako obrovské krematorium a to díky kouřícím průmyslovým komínům. Ale ještě dříve jsme proplouvali několika zdymadly. Řeknu vám, moc dobrý pocit jsem z toho neměla. Kolem nás betonová krabice, stěny jsem se mohla klidně dotknout, nebyla ani 20 cm od našeho okna. Ale pak se vrata otevřela a my vpluli na volnou řeku, tiše jsme klouzali po absolutně klidné hladině. Jen jemná mlha se laskala s drobnými vlnkami.
Vídeň nás přivítala s otevřenou náručí, ale v té náruči už byl pořádný nával. Bylo 26. října a Rakousko slavilo Den státnosti.
Příští ráno jsme se probudili v Bratislavě do mlhy a deště. Měli jsme plán strávit den v zoo, ale ten jsme operativně změnili a vydali jsme se do Slovenské národní galerie, která byla naštěstí blízko kotviště. Galerie je krásná, nepřeplácaná, moc jsme si to tam užili. Na oběd jsme se vraceli na loď a pak přestalo pršet. Vydali jsme se na prohlídku Bratislavy i když toto město už máme docela prochozené. Je to krásné město v zemi, kterou miluji. Vždyť je to moje rodná země. ♥♥♥
K odjezdu z Bratislavy se váže nyní už docela úsměvná historka. Podle poslaného rozvrhu jsme měli z Bratislavy odplouvat o půlnoci. Syn s vnukem se vypravili na hokejový zápas (Slovan – Humenné). Kdo opouštěl loď, musel si vyzvednout tzv. zlatou kartu a při návratu ji odevzdat na recepci. Zkrátím to, změna programu, vyplouvat se mělo již o půl deváté a naši kluci byli někde na stadionu. Zápas se sice dohrával v prodloužení, ale včas byl střelen vítězný gól, a tak chybějící pasažéři stihli čas odplutí jen s malým pozdržením. Od té doby jsme pozorně četli (i já, co neumím německy) všechny vývěsky.
Následující ráno jsme vpluli do malebného údolí Wachau. Na stráních se rozprostíraly krásně zbarvené vinice zdobené křížky, strážními domečky a kostelíky. Na skalách se vypínaly zříceniny hradů a hrdě se tyčily věže a věžičky zámků a klášterů i osamocené kříže. Bylo na co se dívat, bylo co fotit. Po hladině Dunaje se proháněli veslující vodáci, na břehu běhali psi a hrály si děti. Byla sobota, klid a pohoda. My jsme to vše pozorovali z horní paluby lodě za krásného, sluníčkového počasí. Konec října, neuvěřitelné.
Čekala nás další noc na vodě. Přes den jsem byla v pohodě a plavbu jsem si užívala, v noci ta pohoda trochu pokulhávala. Ale přesto jsem se kochala nádherně nasvícenými mosty, které se klenuly nad řekou. Odměnou bylo také svítání v třetím největším městě Rakouska v Linci. (Linz). Městě, kde se zrodil … uhodnete? Ano, přesně tak - linecký koláč.
Nad městem se vypíná bazilika Panny Marie Sedmibolestné, ke které se dostanete tramvají nejstrmější adhezní tratí v Evropě. Slovo adhezní prý znamená přilnavý.
V Linci najdete také katedrálu Neposkvrněného početí Panny Marie (Nová katedrála) z 19. století, ale věřte mi, já byla zklamaná. Nejenže je katedrála obehnaná nevzhledným lešením, ale co mě dostalo do kolen, byly svítící blikající reklamy na venkovních zdech katedrály.
Poslední plavba byla v noci a ráno jsme vpluli do Engelhartszellu za mlhy, kterou šimralo vycházející slunce.
Vlaky jely načas a před osmou hodinou večerní jsme už byli doma.
Co říci na závěr naší plavby po krásném modrém Dunaji, co říci na závěr tohoto předlouhého článku?
Děkuji těm, co dočetli až sem a pokud máte chuť pojďte se podívat na fotky.
