Volné pokračování příběhu o Martě a její rodině.
Běhání po doktorech měla plné zuby. Zabralo jí to skoro celé dopoledne. Ráno odběry, pak rentgen, nakonec obvodní lékařka. Ještě, že doktorka byla tentokrát docela věcná a srozumitelná. Zápěstí prý má jen naražené, stačí ho podle potřeby ledovat. Má mírně zduřené uzliny, ale v krku je to v poŕádku. Znepokojivý je jen výsledek rychlého testu cukru v krvi. Neobvykle vysoká hodnota prý nebývá náhoda. Ale celkové výsledky odběrů budou známé až následující den, pak se bude řešit, co dál. Zatím má odpočívat a hlavně dodržovat pitný režim.
Marta přijela domů a šla rovnou nahoru do podkroví. Rezignovaně sebou plácla na rozestlanou postel. Oblečená. Její smysl pro pořádek se jí snažil našeptávat, že by se měla převléknout. A také, že se měla zastavit dole u Lenky. Ta by určitě ráda věděla, jak Marta dopadla. Tím spíš, že jí dnešní vyšetření domluvila. A navíc je profesí také internistka, i když právě na rodičovské dovolené. Ale Martino tělo se vzepřelo její mysli. Nepohnulo se. Usnula na posteli.
Z nepohodlného spánku napříč postelemi ji probralo silné a až skoro netrpělivé zaklepání na dveře. Pomalu si uvědomovala, kde je a že musela usnout hned po příchodu z polikliniky. Opatrně se posadila, ale hned se jí zatočila hlava. Za dveřmi stála Lenka s Danielem v náručí.
“Přišla jsem tě pozvat aspoň na polévku, máme zeleninovou s domácí drobenkou. Ale víc jsem toho nevařila. Nám s Danielem to stačí. Dáš si s námi?” zvala ji Lenka. Takové pozvání se nedalo odmítnout. Marta necítila vůbec hlad, ale přesto s nimi sešla do jídelny a zasedla ke stolu. U jídla malinko pookřála. Bylo to tou dobrou polévkou, nebo ji upoutal Daník, který se snažil sám jíst a ještě u toho pozorovat babičku?
“Dík, žes mě přemluvila na tu polévku. Je moc dobrá a je mi hned líp. Asi opravdu potřebuji víc dodržovat pitný režim. Pŕedstav si, že mi doktorka řekla, že to pozná na mé kůži, že mám málo tekutin.” přiznala se Marta. A pak spolu podrobně probraly všechno, co se Marta zatím o svém stavu dozvěděla.
“Chtěla bych ti poděkovat, žes mě k té doktorce dokopala. Třeba se najde důvod, proč mi bývá v poslední době tak nějak divně. Sama se s tím neumím vyrovnat.” shrnula to Marta a ochotně přijala hrneček s vonící kávou.
“A nemáš nějaké jiné problémy? Třeba v práci nebo s tátou?” nadhodila Lenka a posadila se naproti ní na sedačku.
“Ve firmě to šlape dobře, ted prakticky žádné problémy s firmou nejsou.” odpovédéla Marta po pravdě a odmlčela se.
“A co táta? Přišlo mi, že jsi od té vaší dovolené na Mazurách tak nějak zamlká. Něco se tam stalo?”
“Nic se nestalo.” vyhrkla Marta, i když nebyla stoprocentně pŕesvědčená, že je to pravda.
“Tedy nic, co by stálo za řeč. Petr je nepředstavitelně pracovitý, usilovný, má hodně koníčků, přátel a tomu věnuje spoustu času. Ale se mnou nemá čas si ani promluvit.” podařilo se Martě konečně zformulovat něco, co zatím jen cítila.
“Pokud si pamatuji, táta byl takový vždycky. I moje mamka si na to občas stěžovala. Vzpomínám si, jak jsem jednou o vánocích brečela, když táta musel odejít do práce a něco zachraňovat. Vlastně jsme plakaly s maminkou obě. Pokud s ním potřebuješ něco nutně probrat, musíš si ho chytit. Jako malá jsem mu jednou dokonce uvázala provázek na palec u nohy. Nebo se můžeš svěřit mně. Daniel spí a já slibuji, že budu pozorně poslouchat.” nabídla se jí Lenka.
Na chvíli nastalo rozpačité ticho. Svěřovat se své snaše, to by Martu nikdy nenapadlo ani ve snu. Mlčela a po doušcích upíjela kávu. Pak se ale odhodlala.
“Přemýšlím o tom, že omezím svůj pracovní úvazek ve firmě, přestanu ji řídit a pokud bude dobrá příležitost, tak bych zvažovala i její prodej. Jsem v důchodovém věku a práce ve firmě mě prostě už nenaplňuje. Spolehlivé nástupce jsem si už vychovala, firma může dobŕe fungovat i beze mě. A já bych si mohla zkusit něco jiného, něco, co by mi přinášelo radost…”. řekla zamyšleně a soustředěně.
“A máš nějakou konkrétnější představu, na co by ses zaměŕila? Nedovedu si představit, že ty bys nedělala nic.”
“Nevím, něco by se určitě našlo. Teď bych prostě chtěla z kola ven. Ale nejde jen o mě, ale také o Petra, ten má do důchodu ještě pár let. A já vím, že ho práce ho baví. Zatím nemám odvahu mu to říct. Honí se mi to v hlavě, dusím to v sobě a vymlouvám se, že na mě Petr nemá čas. “ pŕiznávala se.
“No vidíš, a já bych se do toho kola už zase chtěla vrátit. Aspoň na jeden den v týdnu. Mám pocit, že jsem na mateřské kompletně zblbla. Mimochodem, zítra popros tu doktorku, ať mi tvoje výsledky z laboratoře pošle mailem. Zkusím se na to také podívat. Při hledání diagnózy jsem byla vždycky dobrá. Ale hledání chůvy mi vůbec nejde, i když bych ji potřebovala jen na jeden den v týdnu. Mně už kontakt s lidmi chybí, potřebuji víc pohybu, nějak zaměstnat svůj mozek a taky nějaký ten adrenalin.”
“Jeden den v týdnu bych se ti o Daniela postarat mohla. A taky bych si mohla užít své nejmladší vnoučátko, které se teprve narodí. Vnoučata od Lady jsem si skoro neužila a už tak vyrostla.” zasnila se Marta.
“Tak si o tom všem promluv s tátou. Máš pravdu, že se ho to týká. A když bude poŕád někam utíkat, chce to provázek na palec u nohy.” zasmála se Lenka svému nápadu.
Daniel začal v pokojíčku plakat, a tak se Lenka zvedla a šla za ním. Jejich rozhovor tím skončil.
Večer se Martě s Petrem promluvit o svých úvahách o budoucnosti firmy nepodařilo. Petr přišel sice z práce nezvykle brzo, a dokonce donesl hotovou večeŕi od Čínanů. Prý aby nemusela nic vařit. Zajímal se o její zdravotní stav, prohodili i pár slov o firemní operativě. Pak ale zase zmizel do fotografického klubu. Prostě nic nového pod sluncem.
Následující den se vyvíjelo všechno úplně jinak, než Marta očekávala. Podle dohody zavolala obvodní lékařce, zda už jsou výsledky z laboratoŕe. Byly. Doktorka ale trvala na tom, aby se Marta dostavila do ordinace. Ujistila ji, že nejde o nic dramatického, ale že to spolu nemohou probírat po telefonu. Marta se přes všechna ujišťování vylekala a do ordinace dorazila nezvykle rychle. Celá napjatá se snažila pochopit, co jí lékařka vysvětluje. Prý má cukrovku druhého typu, a to v takovém stavu, že se musí začít okamžitě léčit a hlavně podstatně změnit svou životosprávu. A chrlila na ni spoustu dalšich informací, které už se jí nedaŕilo stoprocentně vnímat. Jen jí docházelo, že to byla s největší pravděpodobností příčina většiny zdravotních obtíží v poslední době. Lékařka jí rovnou domluvila návštěvu diabetologické poradny, která fungovala shodou okolností ve stejné budově polikliniky.
V poradně zažila skoro zázrak, vzali ji bez objednání a dlouhého čekání. Neměla příležitost o tom dlouze pŕemýšlet. Mladý a sympatický diabetolog si seznamoval se vším podstatným, co potřebuje vědět o své nemoci. Ukázal jí, jak zacházet s glukometrem, jak a kdy si měřit hladinu cukru v krvi, jak a kam to zapisovat. Vysvětlil jí dietní opatření a důraz kladl zejména na větší intenzitu pohybu. A pak jí doporučil, aby se zúčastnila edukačního pobytu v lázních. Tam by se toho mohla o cukrovce dozvědět mnohem víc, zkusit si zdravější životní styl, poznat pár lidí se stejným zdravotním problémem a hlavně by méla prostor se zeptat na všechno, co jí bude zajímat. Tahle nabídka se Martě líbila. Mělo to však háček, musela by na tento lázeňský pobyt odjet už tuto neděli. Tak proto ten spěch! Někdo jim na poslední chvíli odřekl a oni potřebují nutně plný počet účastníků, aby dostali dotaci! Měla jeden den na rozmyšlenou.
Rozhodla se prakticky hned. Z firmy se může uvolnit bez problémů, jiné povinnosti také nemá. Petr odjíždí o víkendu zase na nějaký fotografický workshop do Tisských stěn, tam s ním být neměla. Třeba to bude pro ni nějaký nový začátek nebo aspoň néjaká výrazná změna, kterou právě teď ve svém životě potřebuje. A když ani jedno nevyjde, pozná aspoň trochu důvěrněji nemoc, se kterou teď musí žít.
Do Poděbrad se Marta vypravila jen malým kufŕíkem. Podle pokynů si zabalila i nějaké sportovní oblečení pro pobyt v pŕírodě i do télocvičny. Ubytovala se v lázenském domě, prošla standardní lékařskou prohlídkou a při první večeři si zkoumavě prohlížela další účastníky edukačního pobytu. Bylo jich asi kolem dvaceti, ženy a muži nejrůznéjšího věku. Pro stravování měla jejich diabetická skupina vyhrazenou samostatnou místnost, která prý bude sloužit i jako učebna. Po večeŕi následoval úvodní workshop. Od tohoto okamžiku začalo všechno probíhat tak rychle a intentivně, že se Martě zdálo, že přestoupila do úplně jiného vlaku. Denně klasické i pro ni dosud neznámé lázeňské procedury, rozmanitá cvičení, plavání v bazénu, nácvik nordic walking a dlouhé skupinové procházky většinou podél Labe. Vše proložené chutným a velmi rozmanitým jídlem, které jí po té každodenní dávce pohybu připadalo úplně božské. A mezitím tím vším bylo vklíněno několik odborných přednášek s velkým prostorem pro dotazy účastníků a vzájemnou diskusi. Během praktických cvičení se zdokonalila v používání glukometru, postupně odkrývala význam jednotlivých naměřených hodnot. Po přednášce nutričního specialisty si začala uvědomovat, jaké nedostatky měla její dosavadní strava. Každodenní naplánovaný pohyb jí v prvních dnech dával zabrat, ale únava postupně mizela a cvičení i vycházky se stávaly každodenní rutinou. Samé cizí tváŕe, které poprvé spatřila po pŕíjezdu do lázní, se postupně měnily na známé a ještě známějši. Poznávali se při čekání na procedury, ale zejména na speciálních cvičeních, kam chodili všichni společně. A také a na plánovaných vycházkách do okolí. Ty měla Marta nejradši. Rytmická rychlá chůze podél řeky jí nejen vyhovovala, ale měla pocit, že ji i nabíjí energií. Z počáteční velké skupiny se časem vytvořilo několik ustálených zájmových skupinek. Nezáleželo jen na tom, jak rychle a daleko byl člověk schopen dojít, ale i na tom, zda, jak a o čem byl schopen komunikovat. Marta se ocitla ve skupince se třemi muži, kterou ostatní tak trochu posměšně nazývali “odborníci”. Byli to právě oni, kdo se nejčastěji účastnili diskusí na nejrůznější témata na seminářích a klidně s diskusemi pokračovali i při společném pochodování přírodou.
Do tohoto shonu jí přišla od Petra zpráva s dotazem, zda by za ní mohl o víkendu přijet na návštěvu. Martu to mile překvapilo. Nečekala, že by Petra něco takového mohlo napadnout. Nedělní povinný program zahrnoval jen ranní cvičení a večerní bazén, a tak si zorganizovala vše tak, aby spolu mohli strávit co nejvíce času.
Petr se objevil u lázeňského domu přesně ve chvíli, kdy se ostatní pŕíslušníci Martiny vycházkové party scházeli, aby vyrazili na společný několika kilometrový výlet. Samozřejmě nahlas litovali, že s nimi Marta tentokrát nepůjde, ale chápavě se usmívali. Marta radši rychle Petra vedla pryč, aby se vyhnula jejich poznámkám. Počasí jim přálo, i když byl podle kalendáŕe hluboký podzim, laskavé slunce svítilo jako o závod. Společně se prošli městem, zamířili na zámek a na jeho nádvoŕí se vzájemně fotili u malovaných otočných srdíček. Petr si všiml, jak se Marta za těch pár dní změnila. Žádná únava, z čela jí zmizela ta ustaraná vráska a dokonce jakoby něco nového vyzařovala. Pobíhala po trávě mezi srdíčky a vybírala si to svoje nejhezčí, dělala na něj obličeje a dokonce dovolila, aby ji fotit. I on se nechal jejím chováním strhnout a přizpůsobil se jí. Už dlouho mu s ní nebylo tak dobře. Od zámku sešli po schodech k Labi, pokračovali podél zdymadla přes řeku, a po cestě vlnitými loukami k jezeru. Příroda kolem nich hýŕila barvami a Marta vyprávěla. O jejich každodenním režimu v lázních, o lidech, které tu poznala. I o tom, co se tady dozvěděla o své nemoci. Co všechno musí a chce kvůli cukrovce změnit. A od toho už byl jen kousek k tomu, aby se svěřila s tím, co v poslední době zaměstnávalo její mysl.
Kolem poledne dorazili až k restauraci Obora a dohodli se, že si dají něco k jídlu. Udivilo je, že je už po sezóně, ale pŕesto je většina stolů obsazená. Nakonec se jeden volný stůl pro dva našel v patře. Byli rádi, že se mohli posadit. Marta si objednala dýňový krém, Petra zlákala kachna s knedlíkem a zelím.
“Docela mě bolí nohy, ušli jsme určitě pár kilometrů. A sotva jsem ti stačil, asi tady tvrdě makáš na své kondici.” řekl Petr a natáhl si unavené nohy pod stolem.
“Každý den nachodím pár kilometrů, něco dopoledne, něco před večeŕí. Viděl jsi pŕed hotelem ty moje neúnavné parťáky.” trochu se ušklíbla Marta.
“No, přehlédnout se nedali. Ale asi to funguje, vypadáš mnohem lépe, než, když jsi odjížděla.”
“To doufám, když se tady starám hlavně o sebe. Během těch dvou týdnů bych si méla zvyknout na jiný a pro mé zdraví vhodnější způsob života.”
“A jak to bude, až se vrátíš? Budeš mít na tohle všechno dost času?” zeptal se logicky Petr.
“Musím si ho najít, je to pro mě důležité. Ale stejně už delší dobu přemýšlím o tom, že omezím svou práci ve firmě. Nástupce jsem si vychovala, Eliška a Marek mě zastupují dobŕe a je na čase, aby dostali větší pravomoci a odpovědnost. Ale nejdřív bych to chtěla probrat s tebou, třeba to vidíš úplně jinak.”
“Po pravdě mě nikdy nenapadlo, že by ses své práce ve firmě chtěla vzdát. Zvážila jsi to dobře? Je to jen kvůli té cukrovce?”
“Přemýšlím o tom už delší dobu. Celý život jsem něco musela. Musela jsem nějak vydělat peníze, abych se postarala o sebe a o své děti. Ta firma přitom vznikla tak nějak mimochodem. Ale pak jsem se zase musela postarat i o své zaméstnance. Teď už jsou moje děti dospělé a samostatné, firma je schopná fungovat i beze mě a já jsem v důchodovém věku. Tak bych prostě chtěla dělat něco, co by mě bavilo. Dokonce bych uvažovala i o prodeji firmy, kdybych měla nějakou dobrou příležitost. “
“Překvapila jsi mě. Netušil jsem, o čem přemýšlíš. Možná ses mohla svěŕit už dŕív.” byla první Petrova reakce.
“To bych ti asi musela přivázat provázek na palec, abys pořád někam neutíkal. ” konstatovala Marta, ale netušila, zda Petr pochopil pointu.
V té chvíli jim pŕinesl číšník objednané jídlo. Božská vůně pečené kachny na chvíli odehnala všechny myšlenky. Pustili se do jídla.