Často je k rozladění skutečný důvod. Nicméně přesto je lepší zařadit si taková slova na svůj soukromý seznam zakázaných vět.
Obyčejné slovo „děkuju“ dovede leckdy udělat větší radost než hmotný dárek. A čím je člověk starší, tím silněji si to uvědomuje. S přibývajícím věkem totiž zesiluje pocit, že člověk už toho hodně udělal, často více pro druhé než pro sebe, přichází lehká či těžší únava, bilancování. A touha po projevení uznání, vděčnosti či prostém poděkování s tím silně souvisí.
„Dříve jsem takto nepřemýšlela, ale v poslední době mi několikrát bylo líto, že mi vnučky ani neřeknou díky, když jim dám čokolády nebo nějaké drobné dárky. Berou to jako samozřejmost, mají všeho dost. Stejně tak mi nikdy nepoděkuje ani syn, kdy vnučky hlídám. Pokaždé, když se snachou chtějí večer někam vyrazit, jsem připravená přijet, počkat, až vnučky usnou a pak pobýt do rána nebo se ještě v noci přesunout domů, pokud mladí dorazí ze zábavy v nějakém slušném čase. Dělám to ráda, na holky se vždy těším, společný čas si užíváme. Ale, nevím proč, v poslední době přemýšlím nad tím, zda pro mě oni udělají totéž, až budu potřebovat. Zda se mi takzvaně odvděčí v dobrém. Zatím si tím nejsem jistá,“ říká šestašedesátiletá Zuzana.
Její stejně stará kamarádka jí vysvětluje, že mladým se má pomáhat nezištně, bez očekávání vděku. „Od toho my rodiče jsme. A pak jako prarodiče pomáháme vnoučatům. Je to přirozené, je to náš úděl a očekávat za to nějaký vděk, je sobecké,“ míní.
Jedno z nejrozšířenějších pořekadel zní: nevděk světe vládne.
Kdo si ho však pustí do hlavy, je zpravidla nespokojený. Lépe se žije lidem, kteří nad slovem vděk nepřemýšlejí, činí to, co považují za správné a nečekají žádné uznání a děkování. Kdo páchá dobro výhradně proto, že očekává obdiv, bývá zklamán.
„Pomáhat druhým bez očekávání vděku či odměny je docela těžké. Téměř každá žena občas podlehne pocitu, že dělá pro rodinu takzvaně první poslední a nikdo si toho neváží nebo jí vděk nedává najevo,“ říká terapeutka Jana Novotná a pokračuje: „Když jsem pracovala v domovech pro seniory, často jsem se setkávala s případy, kdy starší lidé měli pocit, že mladí jsou nevděční. Třeba tak usuzovali z toho, že je málo navštěvovali, málo se zajímali o jejich pocity, potřeby. Ale stejně jsem se s tím názorem setkávala u personálu, když pečovatelé a pečovatelky někdy vyjadřovali smutek nad tím, že se snaží život klientům co nejvíce zpříjemnit a oni jsou na ně hrubí, neprojeví vděčnost. Jde o značně citlivé téma, zejména proto, že si pod pojmem vděčnost představí každý něco jiného,“ vysvětluje.
Psychologové považují vděčnost za velmi důležitou emoci. Kdo dokáže být vděčný, bývá podle výsledků mnoha průzkumů spokojenější a šťastnější, než lidé, kteří se cítí být nedocenění a zároveň sami neumí projevit uznání a díky druhým.
Odborný časopis Applied Psychology zveřejnil text, v němž renomovaní světoví psychologové bilancovali výzkumy na toto téma. Závěr? Ideální je, když si člověk každý den na chvíli zkusí vybavit různé momenty, za které může cítit vděčnost. Ať už jde o úsměv dítěte či vnoučete nebo pocit z dobře odvedené práce, což klidně mohou být upečené buchty stejně jako odevzdání složité podnikové účetní uzávěrky, má jít o výkony či prožitky, které nám přinášejí pocit uspokojení. A my si máme připadat vděční sami sobě, že jsme je zvládli, poznali, prožili, pocítili. Lidé, kteří toto dokáží, podle psychologů mají delší a klidnější spánek, jsou méně náchylní k úzkostem a jsou i celkově zdravější. Člověk, který je vděčný za to, že je na světě, totiž podle psychologů podílejících se na těchto výzkumech, zpravidla i více pečuje o své zdraví, například chodí na pravidelné lékařské prohlídky. Psycholog Richard Emmons uvedl: „Vděčnost prodlužuje život, upevňuje zdraví, protože jde jednoznačně o jednu z nejpozitivnějších emocí.“
Takže je rozhodně výhodnější dokázat být vděčný a zároveň moc vděčnosti od jiných nečekat. Kdo přistupuje k životu s touto dovedností, zpravidla je v něm spokojenější a oblíbenější než lidé, kteří své blízké zahrnují větami:
Jak můžeš tohle říkat, když jsem pro tebe tolik udělala?
Co byste si beze mě počali?
Myslíš, že se tady to jídlo vzalo samo od sebe? Uvědomuješ si, jakou jsem si s tím dala práci?
Jo, já už jsem si zvykla, že na mě všichni kašlete.
Na druhé straně, je zcela pochopitelné, že takové věty každého čas od času napadnou. Protože, jak už bylo zmíněno, pořekadla jsou obvykle pravdivá a na tom, že nevděk světem vládne, je pravdy hodně.