Už máš….? Otázka, která zní často a je do ní možno dosadit libovolné slovo, nabídka jich je před Vánoci pestrá: Už má napečeno? Už máš dárky? Už máš uklizeno? Už víš, kde na Vánoce budete? Už víš, jestli se stihneme před Vánoci sejít? Už víš, jestli stihneš předvánoční večírek v práci? Otázka začínající slovem „už“ vyvolává pocit, že třeba zrychlit, organizovat si čas, kmitat, jinak hrozí, že něco nestihneme. Je to tedy otázka, kterou si do života pouštíme přesně ty pocity, jež se v adventním čase nemají vyskytovat.
Posedlost úklidem. Pokud v někom vyvolává pocit blaha, když má doma perfektně uklizeno, měl by si ho dopřávat co nejčastěji a uklízet neustále, průběžně, pro radost, pro dobrý pocit. Pokud je úklid pro někoho naopak nutným zlem, měl by uklízet rovněž průběžně, protože se tak nevytvoří velký binec a úklid nebude tolik náročný. Nejhorší kombinace je nenávidět úklid, oddalovat ho a pak se do něj horečnatě pustit před Vánocemi, protože se to tak prostě dělá. Takže si dotyčný adventní čas kazí činností, která je mu veskrze protivná. Řešení? Zařídit si zavčasu profesionální velký úklid, zaplatit za něj a mít klid. Nebo uklízet průběžně, lehce a nedopustit kalamitní stav. Třetí variantou je se na úklid prostě vykašlat. Ideální krok pro lidi, kteří tráví Vánoce sami, případně mají rodinu, která je úplně jedno, že se někde pod gaučem povaluje chuchvalec prachu. Pokud někomu z rodiny vadí, ať se do úklidu zapojí a proti chuchvalcům sám zabojuje. Nejhorší varianta je nasazení útrpného výrazu a pronesení vět: Já uklízím jak šílená, všechno je na mně, vy se jen válíte, vůbec nepomáháte….
Shánění dárků. Slovo „shánět“ nemá v adventním čase co dělat. Navíc je nesmyslné. Doba, kdy se zboží shánělo a prodavačky ho nechávaly známých takzvaně pod pultem, je pryč. Teď je nabídka velká až příliš. Takže dárky se nyní kupují, ne shánějí. A to se dá dělat průběžně, klidně i několik měsíců před Vánoci. Protože dárky se mají kupovat z lásky, s rozmyslem a s vědomím, že chceme udělat obdarovanému radost. Ne proto, že jsou Vánoce a je nutné něco dávat. Něco. Cokoli. Hlavně, abychom to už měli z krku. Takový přístup je potupný jak pro dárce tak pro obdarované.
Předhánění se. Nebo – li srovnání se, hodnocení sebe a druhých. Podstatou je touha mít vše co nejlepší, nejhezčí, ať už jde o výzdobu bytu, cukroví, balení dárků. Nepodlehnout srovnávání a chlubení se je v současné době značně těžké, protože sociální sítě a internet celkově k takovým vylomeninám přímo nabádají. Trendu předvádění se podléhají nejen děti a mladí, ale i lidé vyššího věku, takže není na místě tvrdit, že se to týká jen děvčat a mladých žen, které se snaží prezentovat jako bezchybné přenádherné bytosti zvládající vše, od výchovy dětí po udržování perfektní domácnosti po neustálé sledování módních trendů. Vždyť úplně totéž je, když sedmdesátiletá dáma v potu tváře a s nervy nadranc právě dokončuje třicátý druh cukroví, protože sousedka jich už má dvacet osm.
My to děláme jinak! Vražedná věta, která je před Vánoci používána často v souvislosti s jídlem. Vy dáváte do bramborového salátu salám? To my ne, ten tam nepatří. Vy jíte na Štědrý večer řízek? Proboha, vždyť musí být kapr. Vy nemáte adventní věnec? Proč? Neznám nikoho jiného, kdo nemá adventní věnec…. Každý člověk je jiný, každý má jiné zvyky, jiné libůstky a i kdyby si na Štědrý večer připravoval slepičí pařát, každému to může být jedno, pokud ho k tomu také nenutí. Tak nevnucujme nikomu to, co vyhovuje nám. Ano, je to těžké, protože každý máme přece pocit: já to dělám nejlépe.
Adventní čas opravdu může být pěkný, klidný. Můžeme v něm chodit na procházky, za kulturou, navštěvovat se, popíjet svařák. Můžeme. Nemusíme, můžeme. Je jen na nás, jaký si ho uděláme.
