Šikana, jev nežádoucí a odsouzeníhodný, zvrácená snaha dorazit ty slabší. Často o ní slyšíme, odsuzujeme ji, snažíme se ji eliminovat, činit opatření, přežívá stále a mnohdy vede k tragédiím. Dá se vůbec vymýtit? Asi těžko. Jednotlivci nezbývá, než se přizpůsobit a naučit se odolávat. Je to něco, jako posilování organismu otužováním, cvičením a učením se v překonávání překážek.
Jen mi, prosím, nepodsouvejte obhajování a propagaci šikany. Je zhoubnější, i když někdy vypadá jako konkurenční boj, uspokojit své ambice vynikat a vítězit. Každý jedinec je produktem té nejrychlejší spermie, vítězstvím nad ostatními méně úspěšnými. Poměřování vlastních kvalit s konkurenčním okolím nás provází celý život. Začíná v nejútlejším věku, třeba uhájením si vlastních báboviček na pískovišti a pokračuje dál vydobytím si své pozice v dětském, později školním kolektivu.
Ve škole už jde o opravdovou soutěž, konkurenční boj o vůdcovství ve vědomostech nebo třeba v lumpárnách. Na tom ani tak nesejde v čem. Stále jde o prosazení se, získání obdivu, přátel a stoupenců, uspět u opačného pohlaví, zvládnout přijímací zkoušky, úspěšně vystudovat, prosadit se na trhu práce, získat a uhájit si životního partnera, obstát v pracovní kariéře nebo v konkurenci uhájit svoji živnost.
Je na každém jednotlivci, aby obstál dnes i v budoucnu. To musí konat každý sám a za sebe. I když je mu poskytována pomoc, je to jen na něm, jak se vymaní z vlivu okolí. Že sám zmobilizuje síly a ubrání se? To asi těžko. Někdy pomůže náhoda, přijde zásadní změna a vše je jinak. Jenže takové štěstí potká málo koho. Většinou nezbývá než odchod do jiného prostředí, třeba i za cenu nižší společenské vrstvy. Pod šikanou nelze přežívat, vede to jen k pádu až na dno nebo k tragickému sebezničení.
