Rodiče také nikdy nikde nebyli, pouze jednou v Bulharsku a nikdy o tom nemluvili, maximálně řekli, že tam zdaleka není tak dobře jako u nás. A protože to byli rodiče, věřila jsem jim. Tak jsem byla vychována, že rodiče mají vždy pravdu a není přípustná ani jen myšlenka, že by to mohlo být jinak. A kdyby se myšlenka dopustila, platilo pravidlo „řemen přesvědčí.“
A proto, když se mi moje nejlepší kamarádka vdala do Švýcarska, nezáviděla jsem ji, naopak, bylo mi jí líto. V kapitalistických zemích je přece hlad a bída. Nebude mít práci, bude mít hlad. Moje sestra mi sice říkala, že to vůbec není tak, jak tvrdí rodiče, ale rodiče přece mají vždy pravdu!
Když mě kamarádka pozvala, abych za ní přijela, koupila jsem dětem tu nejlepší a největší bonboniéru, jaká se v té době dala u nás sehnat, koupila nejlepší kafe, vzala flašku domácí slivovice a jela jsem.
Přímý autobus do Bernu jel v noci, cestu jsem prospala, nic jsem teda neviděla a netušila do čeho jedu.
Kamarádka mě čekala, pomohla mi z autobusu a já jí hned špitla do ucha: „potřebuji na záchod.“ Jenom přikývla: „Jo, tady na nádraží je.“ V tu chvíli se mi vlasy postavily hrůzou – záchody na nádraží jsou přece hnus, špína, smrad, výkaly úplně všude... aspoň tak to v našem socialistickém Československu vždy bylo. Potřeba ale byla silnější a kapsy plné toaletního papíru měly situaci zachránit.
Vešly jsme do čisté, bílé místnosti, kde hrála tichá hudba, vše vonělo čistotou, v kabince toaletní papír a já byla v šoku. Když jsem chtěla spláchnout, splachovadlo nikde. „Aha! Už to začíná – závady!“ Napadlo mě. Udělala jsem pár kroků ke dveřím a záchod se sám spláchl. Byla jsem blízko infarktu. „A umyvadlo bez kohoutků! Jako u nás!“ Najednou se voda sama pustila. „Já snad fakt ten infarkt dostanu," říkala jsem si.
Když jsem děckám dala bonboniéru, rozsvítily se jim oči. „Chudáci,“ napadlo mě. “To tady určitě nemají.“ Každý si vzal jeden bonbon, kousl do něho, vytřeštil oči hrůzou: „Co to je?!! Fuj! To se nedá jíst.“
„To je naše nejlepší bonboniéra,“ bránila jsem se.
„Toto?! A to jako fakt jíte?“ Nechápali.
Kamarádka mi zašeptala do ucha:“ Zapomněla jsem ti říct.“
Ze skříně vytáhla čokoládového zajíce velikosti našeho plyšového medvěda: „Ochutnej naši, švýcarskou čokoládu.“ Ze slušnosti jsem si kousek ulomila, ochutnala a v té chvíli jsem měla pocit, že jim celého zajíce sním sama, pochopila jsem zděšení dětí při ochutnání naší čokolády, a hlavně jsem začala pochybovat o tom, že v socialistickém Československu je všechno úplně nejlepší. Aspoň teda veřejné wc a čokoláda určitě ne, a to jsem teprve přijela, a ještě nic neviděla.
Moc mě nepřekvapilo, že venku, na sídlišti, nestojí skoro žádné auto. Vždyť kde by ti chudáci lidi na to vzali, když je kapitalismus tak sdírá, jak nás učili ve škole a doma mi to tvrdili rodiče? Jaký byl ale můj další šok, když kamarádka šla pro auto do garáží. Pod zemí obrovské prostory plné aut! U nás se o podzemních garážích v tom čase ani nemluvilo.
Jely jsme do obchodáku na nákup. Že byl obrovský, to mi dech nevyrazilo. Že měl wc čisté, s hudbou, vůni, toaletním papírem, vložkami a tampony, no dobrá. Tak veřejné wc mají lepší, uznala jsem v duchu.
Parkoviště u obchoďáku plné aut, jedno jediné místo volné. „Jedem tam!“ Zvolala jsem. Kamarádka zavrtěla hlavou: „V žádném případě! Nevidíš, že si nikdo nedovolí tam zaparkovat? To je místo pro vozíčkáře, a to musí zůstat volné.“
„I když je parkoviště přeplněné a není kde stát?“ oponovala jsem.
„Právě proto,“ trvala na svém.
Když jsme přijely zpět k domu, kamarádka mě vysadila z auta venku na sluníčku a sama jela autem do garáží. Chvíli jsem tak tak stála a rozhlížela se kolem, když ke mně přiběhlo pár dětí, které si hrály opodál s míčem.
„Aha, jdou žebrat,“ napadlo mě. Co jiného by kapitalismem sdírané děti mohly chtít?
„Dobrý den,“ pozdravily. „Potřebujete něco? Můžeme vám s něčím pomoct?“ zeptaly se mě a já málem fakt už ten infarkt dostala.
Řekla jsem to kamarádce. „Ale to je přece normální. V Československu ještě pořád ne? Tam se ještě lidi nenaučili jinak myslet a chovat?“
Už jsem chtěla něco poznamenat, když jsme chtěly přejít na druhou stranu cesty a auta z obou stran zastavila a dala nám přednost, i když tam přechod nebyl. V tom čase to byl jeden šok za druhým. Celý můj pobyt ve Švýcarsku byl jeden šok za druhým.
Škoda, že tenkrát ještě nebyly mobily, abych si to mohla nafotit a ukázat rodičům, aby mi uvěřili, že v kapitalistickém Švýcarsku se žije mnohem lépe a hlavně úplně jinak. Jenže asi tušili, a možná věděli, že je vše jinak, než nám oni vtloukali do hlavy.
Že o pravdu ve skutečnosti nemají zájem, jsem pochopila hned po návratu domů, kdy se mě maminka zeptala jenom: „Co sis přivezla? Ukaž!“ A nic jiné ji nezajímalo. Hned se mi začala přehrabovat v tašce a vytahovat věci ven. Tatínek se mě pro změnu zeptal jen: „Cos mi přivezla?“ A také ho nic jiné nezajímalo. Vzal si pivo, velkou bonboniéru kočičích jazýčků z té nejluxusnější švýcarské čokolády, kterou jsem přivezla a sedl si k televizi.
