Mezi veřejností je znám i díky péči o bývalého prezidenta Václava Havla. Staral se o něj od roku 1990 a pomáhal mu třeba s vykašláváním hlenu při zánětech plic. Často a velmi úspěšně léčí české špičkové sportovce. Jenže hlavní náplní práce profesora Pavla Koláře jsou běžní pacienti s pohybovou patologií. Fyzioterapii povýšil v Česku i ve světě na respektovaný obor a v padesáti letech, které slaví v úterý, je rád, že se mu hodně věcí povedlo. Zároveň však tvrdí, že sám není nikdy spokojen.
V padesáti začínám bilancovat
„Náš obor je nyní mnohem víc akceptován. Má právoplatné místo v medicíně, ale ještě není dostatečně chápán,“ řekl Pavel Kolář v neděli v Ženevě, kde se staral o české tenisty v utkání Davisova poháru. „Důležitý je výsledek práce, aby se vytvářel respekt k tomu oboru, ne ke mně. Snažím se, aby naše přístupy byly integrovány do medicíny a v určitém směru se staly součástí myšlení jiných klinických oborů.“
Svůj věk prý většinou nevnímá, ale s padesátkou začal trochu bilancovat. „Přeci jen více než v minulosti přemítám a rozhoduju se, kam dál upřít energii,“ řekl Kolář. Je za ním velký kus práce, o čemž svědčí pouhý výčet všeho, co dělá. Od roku 1999 je přednostou Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a fakultní nemocnice v Motole a zároveň proděkanem 2. LF UK. Navíc pedagogicky působí na českých i zahraničních univerzitách a loni na jaře v Praze na Chodově otevřel své Centrum pohybové medicíny. Tam chce rozvíjet koncept přímého propojení klinické praxe s vědeckým výzkumem.
Pro fyzioterapii mám asi nadání
Ke svému oboru se možná dostal řízením osudu. Myslel na práva, ale i kvůli svým zraněním z gymnastiky zamířil na nově otevřený obor fyzioterapie. „To, že jsem si vybral tento obor, bylo intuitivní. Jsem vděčný za to, že jsem si zvolil směr, u kterého si myslím, že mám trochu nadání a naplňuje mě.“
Navázal na uznávanou českou školu, která vyšla od žáků profesora Kamila Hennera, a rozvinul ji o vlastní poznatky. Často na něj ale lékaři koukali skrz prsty a brát jeho obor na stejné úrovni s ostatními medicínskými odbornostmi dlouho nechtěli. „Začátky byly těžké, ale je nutné vytrvat. Důležitá je také poctivost. A třetí vlastností – ta se nedá úplně přesně definovat – je normálnost. Když jste normální, vytrvalý a poctivý, tak se vaše myšlenky prosadí.“
Byznys? Ne, důležitá je mravnost
Stále víc se Pavel Kolář chce věnovat vědecké činnosti a předávání zkušeností o svém konceptu, který vychází z vývojové kineziologie. „Je potřeba najít schopné lidi s mravními základy. To je v našem oboru hodně důležité, neboť v poslední době se terapeutické postupy často podřizují byznysu. Tento přístup pak znehodnocuje přirozený smysl těchto postupů.“
Profesor Kolář trpí Bechtěrevovou chorobou, ale nepovažuje ji za handicap ve srovnání s tím, co denně vidí kolem sebe. Naučil se díky své nemoci dobře relaxovat. „Správná relaxace znamená, že umíte ovlivnit vnitřní napětí natolik, že to má své důsledky i pro vývoj onemocnění. Je to někdy důležitější než cvičení. Tomu se naučíte pouze přes prožitek. U nás se více cvičí v posilovně svaly, ale prožitek pohybu se skoro netrénuje.“
Musel jsem se naučit říkat ne
Dodnes je Kolář na rozpacích, když ho někdo požádá o pomoc a on musí odmítnout. Je natolik vytížený, že všem pomoci nemůže. „Měl jsem období, kdy jsem se tím hrozně trápil. Ale den má přesně daný počet hodin a člověk má omezenou fyzickou schopnost, takže jsem se musel naučit říkat ne.“ Na Kolářovo vytížení doplácí i jeho rodina, manželka a tři děti. „Máme to nastaveno tak, že rodina respektuje moji práci a hodně mi v tom pomáhá.“
Řada lidí má o jeho profesi mylné představy. Myslí si, že přijdou s bolavými zády a řeknou: Tak se mnou něco udělejte. Jenomže fyzioterapie není opravárenství. „Důležité je dát lidem klíč a zapojit je do procesu léčby. Nemusíte je někdy ani léčit, stačí jim vytvořit správný náhled jejich onemocnění. Moje schopnosti jsou v řadě případů přeceňované.“
Vyšetření? Poklepem, poslechem...
Pomoc sportovcům, která z něj udělala na veřejnosti známou osobu, bere jako doplněk své práce i ponaučení do každodenní činnosti. „Zabývám se pohybovou funkcí a u nich je na skoro geniální úrovni. A na druhé části spektra jsou postižené děti a dospělí s poruchami motoriky. V určitém směru mám možnost se u sportovců naučit, jak se na některé problémy dívat u postižených dětí a jak jim nabídnout postupy, které mohou zlepšit jejich stav.“
Rozhodně nezatracuje laboratorní vyšetření, ale zdůrazňuje, že ke každému člověku je potřeba přistupovat individuálně a při léčbě nelze zapomenout ani na psychickou stránku. „Klasické klinické vyšetřování pohledem, poklepem a poslechem se dnes bohužel dostává do pozadí. Téměř nic přitom nemůže při vyšetřování nahradit lidské smysly,“ popisuje svůj přístup profesor Kolář. „Člověk není auto, různé lidi se stejným problémem bývá nutné léčit různě.“
Jak o něm mluví jeho pacienti?
S velkou úctou a obdivem
Radek Štěpánek, tenista, vítěz Davisova poháru: „Pro mě je skoro jako Bůh, bezmezně mu důvěřuju, dvakrát mi zachránil kariéru. Okamžitě pozná, co je potřeba. Kdyby řekl, že mám skočit z okna, tak skočím.“
Jan Železný, oštěpař, trojnásobný mistr světa a trojnásobný olympijský vítěz: „Byla to největší osobnost mojí kariéry, díky Pavlu Kolářovi jsem ji měl delší o několik let. Mám ho rád nejen proto, že je to je špičkový odborník, ale i skvělý člověk.“
Kateřina Neumannová, olympijská vítězka v běhu na lyžích: „Bez Pavla Koláře bych hodně svých medialí nezískala. Když jsem ho měla poblíž, tak jsem věděla, že udělá téměř zázraky. Obrovsky jsem mu důvěřovala a nesmírně si ho vážím jako člověka.“
Miroslava Knapková, skifařka, olympijská vítězka: „Je pravda, že jsem vyhrála i díky němu a jeho péči. Staral se o mě celý týden před olympijským závodem a pomohl i diagnostikovat to, co mi je. Je to výborný odborník. Dokáže pracovat s tělem, to je jeho hlavní přínos.“
Vladimír Šmicer, vítěz Ligy mistrů s Liverpoolem a manažer fotbalové reprezentace: „Pomáhal mi třeba v době, kdy mě trápila achilovka nebo vyhozená záda. Pavel má zlaté ruce. Všichni si myslí, že dělá zázraky, ale on není žádný čaroděj. Spíš každému ukáže cestu, po které má jít.“
Jaroslav Róna, sochař: „Skočil na mě a povalil mě na lehátko, vytáhl mi hlavu z pantu a pak mi ji znovu nasadil. Nebolelo to, jen se leknete, když to křupne. A bolest zad byla pryč.“