„Zastav támhle u toho lesíka. Najíme se a budeme si užívat poslední hodiny v Jugoslávii. Za pár kilometrů jsme v Maďarsku, tam to bude samá kukuřice nalevo i napravo a strašná rovina.“
Tak jsme zajeli až k tomu lesíku, vyndali židličky, stolek a poslední dvě gulášové konzervy.
„Kdo chce ještě přidat? Je toho dost,“ ptá se Maruška. „Pepo, opravdu už nechceš?“ V klidu tiše jíme guláš z hlubokých talířů lžícemi a vzpomínáme na krásnou dovolenou u moře.
Na kamínkovou pláž, tyrkysově čistou, krásnou vodu, bílé útesy protějších skal, západy slunce, olivové a mandlové háje a v neposlední řadě také na mluvu, řeč, které jsme už částečně rozuměli.
„Jede sem nějaké auto.“
„To vypadá jako vojenský džíp a jede přímo k nám.“
Džíp prudce zastavil, vyskočili z něho vojáci s namířenými samopaly a velitel křičel: „U vojnom ste prostoru. Ovdje nema ulaza! Odlazite odmah!“ Přeloženo: „Jste ve vojenském prostoru. Sem je zákaz vstupu. Okamžitě odjeďte! Ihned!“
„Ano jen to dojíme, uklidíme a jedeme,“ řekl jsem bojácně.
„Okamžitě!“, zařval a na důkaz, že to myslí vážně, kopl do židličky, až se převrátila. „Tak Maruško, děti, honem uklízejte, jedeme!“
Všechno jsme kvapem nastrkali do auta, nakonec i ty nedojedené talíře s gulášem. Asi by bylo divné vysypat ty talíře na zem před těmi vojáky. Tak jsme to i s ešusem nacpali do auta. Zabouchl jsem dveře a pryč.
„To jsem si nevšiml, že je tady zákaz vjezdu. Ale měli jsme nakonec kliku, že nás neodvezli někam na výslech,“ povídal už za jízdy Pepa.
Jugoslávsko-maďarské hranice jsme přejeli bez zastávky. Jen jsme zpomalili, stáhli okénko a ukázali pasy.
„Jeďte!“
Pomalu jsme přejeli do Maďarska. Čekala nás dlouhá nekonečná maďarská rovina s kukuřicí, kam se podíváš. Konečně! Maďarský přechod Rajka a za ním Bratislava-Rusovce.
„Do půlnoci můžeme být doma v peřinách,“ uvažuje Pepa.
„A teď ticho! Už jsme padesát metrů od čáry, tady nás už můžou odposlouchávat. I to, co si říkáme v autě. Tak ticho.“
Třicet, dvacet a deset metrů nás dělí od vjezdu na Slovensko.
„STÁT! Odkud jedete?“
„Z Jugoslávie.“
„Co jste si koupili?“
„Nic.“
„Opravdu nic?! Otevřete přihrádku u spolujezdce!“ Vypadly asi tři čokolády.
„A to je co?“ vítězně prohlásil slovenský celník.
„No to si děti koupily čokolády. Já myslel, že na každou osobu je možné přivézt…“
„A ták, tak vy jste myslel?! Zajeďte ke straně, ať nepřekážíte, a všechno vyndejte z auta!“, přikázal.
Začali jsme vyndávat židličky, stolek, spacáky, stan, prádlo, které bylo v taškách jako špinavé, prádlo, které bylo ještě čisté, boty, ručníky, osobní věci, věci do kuchyně a nakonec i ty špinavé nedojedené talíře s gulášem. To všechno leželo před námi na lavičce, na zemi a tam, kde bylo nějaké místo. Na kraj lavičky jsme položili osm kusů oříškových čokolád z Jugoslávie.
„Osm čokolád? Není to trochu moc?“ divil se celník.
„Ale ty si děti vybraly, protože to byly ty nejlevnější, co tam měli.“
„Osem kusou rovnakého tovaru je zakázané. Zaplatíte dve stovky pokutu.“ A spokojeně odešel.
Pokutu jsem zaplatil a viděl, jak se Maruška celá třese. Ramena jí poskakují nahoru a dolů a pláče.
„Neplač, my to vydržíme.“ Cítil jsem bezmoc, byli jsme poníženi, zahanbeni, pošpiněni, byli jsme nuly, nebyli jsme nic, styděli jsme se, jak s námi zacházejí.
Kolem projížděla auta a lidé v nich na nás koukali staženými okýnky, že jsme buď pašeráci, šmelináři nebo nepřátelé socialismu a převážíme zakázané knihy nebo tiskoviny. Je lepší se podívat, zavřít okénko, nekomentovat a jet dál, dál pryč od nás.
A to pro osm oříškových čokolád, koupených v roce 1981 v Jugoslávii.
Podle skutečné události
