Z počátku jsem ho stále pobízela: „Podívej se, co jsi dostal. Nechceš si to vyzkoušet? Máš radost?“ Nakonec tedy, aby se neřeklo, rozbalí jen pití nebo věci technického rázu. Oblečení nechává netknuté se slovy: „Já přeci nejsem žádný manekýn.“ Štvalo mě to. Hrozně. Do té doby, než mě napadlo některé nerozbalené dárky uschovat a dát mu je pod stromeček znovu další rok. Radost za jedny peníze je tak dvojnásobná a člověk alespoň ušetří.
A přesto můj muž prožil nejkurióznější Štědrý den, který mu tiše závidím:
Byl to typicky ošklivý zimní den, plný vánočního spěchu. Manžel ale nespěchal. Potřeboval přeci koupit jen těch pár dárků a vyzvednout něco na poště. Takže klídek. Nakonec ale vyrazil jako vždy na poslední chvíli, a proto se rozhodl, že pojede autem, aby mu v poledne na poště, která praskala ve švech, nezavřeli. Když vystál zdánlivě nekonečnou frontu, vyšel na pokraji vyčerpání před budovu, zastavil se a zhluboka se nadechl.
„Ufff,“ oddechl si.
A zrovna, když si říkal: „Tak ještě rychle nějaké ty dárky,“ všiml si přicházejícího neznámého chlápka.
„Máš hochu smůlu, už maj zavřeno,“ pomyslel si.
Jenže ten člověk nešel na poštu, ale obrátil se na manžela a zeptal se: „Excuse me sir, could you give me a hand please?”
„Off course, how can I help you?” odpověděl manžel.
„Jsem Ital. Nějak jsem se tady ztratil. Můžete mi poradit, kde to vlastně jsem a jak se odtud dostanu na letiště?“ zeptal se poněkud zmatený cizinec.
„Nejjednodušší bude, když pojedete za mnou,“ poradil mu manžel. Asi po třech minutách jízdy zastavil a vystoupil z vozu.
„Tak podívejte se,“ ukázal před sebe, „na támhleté křižovatce zahněte doleva a pak se držte cedulí s nápisem Letiště a nemůžete už zabloudit. Autem jste tam maximálně za patnáct minut.“
„Moc vám děkuji,“ uklonil se Ital, kterému se evidentně ulevilo.
„A jakou máte velikost?“ kupodivu pokračoval v konverzaci.
„Myslíte velikost oblečení?“
„Ano, ano. Mám na mysli velikost oblečení. Odhaduji vás, že máte L. Počkejte. Něco pro vás mám,“ odpověděl chlapík a otevřel kufr svého auta.
Vyndal z něho jeden velký pytel a dvě velké krabice a podal je manželovi.
„Měl jsem v Pařížské obchod s luxusním oblečením. Ale s tím jsem skončil a teď se vracím zpět do Milána,“ dodal na vysvětlenou.
Pak hned nasedl do auta a odjel na letiště. Manžel mu nestačil ani pořádně poděkovat. Jen si pomyslel, jestli není chlapec v nějakém průšvihu. Dal si dary do kufru svého vozu a za chvíli na celou příhodu téměř zapomněl. Vzpomněl si na ní až pozdě večer, když už u nás byly všechny dárky rozdané a zůstali jsme doma sami. Zvědavě rozbalil pytel i obě krabice. Nestačil se divit. Byly tam čtyři košile, dvě kravaty, dva kožené pásky, dvě kožené bundy a pánský oblek. Vše ve výborné kvalitě a originál zabalené Emporio/Armani. Za tříminutovou pomoc dostal dárek v hodnotě cca 50.000,- Kč což bylo tehdy asi 2.000,- euro.
Od té doby si pravidelně chodím v předvánočním čase stoupnout před poštu, ale ještě jsem tam kromě rýmy nikdy nic nedostala.
Je tohle nějaká spravedlnost?