Naprostá většina lidí, kteří se stěhují do domovů seniorů, netuší, jak hodně se tím jejich životní styl změní. Sice říkají, že jsou připraveni, že si mnoho nastudovali a zjistili, ale stejně jsou pak zaskočeni, překvapeni. Někdo příjemně, někdo méně. Někdo je rozladěný a naštvaný.
Právě při stěhování se do domova seniorů se ukáže, kdo je individualista, samotář a kdo naopak vítá společnost. Kdo se umí přizpůsobit a koho změny ničí. Kdo je vděčný za málo a pro koho je neustálé kritizování oblíbená sportovní disciplína.
Abychom ve stáří nebyli nikomu na obtíž. To je nejčastější obava Čechů, když si mají vybrat z rizik provázejících stárnutí. Podle průzkumu České asociace pojišťoven se toho obává 71 procent Čechů.
„Obava, že budeme na obtíž příbuzným, že si nebudeme moct dovolit zabezpečit svůj život, je rozhodně jeden ze silných stresorů. Je to ale obava přirozená, ať už jde o soběstačnost finanční či fyzickou. Vždyť to, jestli si dovedu uvařit, uklidit, je extrémně důležité,“ říká psycholog Tomáš Vašák, který spolupracoval na vyhodnocování a komentářích k průzkumu Češi a douhověkost, který probíhal na zadání NN pojišťovny v jedenácti zemích světa.
A právě věta – abychom nebyli na obtíž – je častý důvod, proč se lidé stěhují do domovů seniorů.
Jedno mají společné. K tak velké životní změně přistoupili, protože potřebují pomoc, nedokážou se už o sebe starat sami a nechtějí tím takzvaně zatěžovat své děti, vnoučata, příbuzné.
Ale je to tak velká změna, že na ni nikdy nikdo být dostatečně připraven nemůže. S čím je tedy třeba počítat?
Ztráta soukromí. Přestože je trendem zřizovat v domovech seniorů co nejvíce jednolůžkových pokojů, realita je taková, že zatím padesát procent všech pokojů jsou dvoulůžkové a nezřídka to v případě akutní potřeby přijetí chodí tak, že klient je ubytován do dvoulůžkového a až časem má nárok na jednolůžkový, jinými slovy, až se nějaký uvolní. Což může trvat i rok, dva, tři, podle velikosti daného domova.
„Pro řadu lidí jde o velký zásah do soukromí a je třeba s tím počítat. Jsou lidé, kteří po letech osamělého života uvítají spolubydlícího, se kterým si mohou povídat nebo získat pocit jistoty, že nejsou sami. Pocit soukromí a pohodlí velmi závisí na technickém řešení pokoje, například na jeho velikosti, počtu oken, rozmístění nábytku, postelí. Vyžaduje velkou míru tolerance a vstřícnosti v každodenním životě,“ uvádí Matěj Lejsal, ředitel Sue Ryder, neziskové organizace pro seniory a jejich blízké, který se problematice věnoval v knize o seniorech Z nuly na sto.
Tady je konkrétní zkušenost pětaosmdesátileté dámy, která před dvěma roky nastoupila do jednoho ostravského domova pro seniory. Nepřeje si uvést celé jméno, protože nechce působit jako stěžovatelka. „Myslela jsem, že vím, do čeho jdu. Rok přežiju na dvoulůžkovém pokoji, pak mi dají jiný a budu sama. Paní, ke které jsem se nastěhovala, byla milá, o dva roky starší než já, špatně slyšela, obtížně se pohybovala. Zpočátku jsme si pár dnů povídaly, bylo to příjemné. Pak už nebylo o čem, témata se vyčerpala. Paní pouštěla televizi každý den hned ráno. Měla ji hlasitou, hrála celý den. Zpočátku jsem chodila na různé aktivity, sedávala jsem na zahradě, abych byla v pokoji co nejméně. Pečovatelky chápaly, snažily se paní domluvit, ať na mě bere ohledy. V osm večer zalehla ke spánku, vyžadovala tmu, ticho. Já jsem zvyklá naopak dívat se na televizi večer, nemůžu usnout. Řešila jsem to sluchátky, ale vadilo jí světlo z obrazovky. Bylo to strašné a po roce jsem byla na prášcích na spaní, na uklidnění, měla jsem za sebou psychické zhroucení. Naštěstí se synovi podařilo vymámit na vedení jednolůžkový pokoj. Teď je všechno fajn. Nezlobím se na tu paní, ona jen dělala to, na co je zvyklá, nebylo to naschvál, už na tom nebyla moc psychicky dobře, nebyla schopna pochopit, jak mě trápí,“ vypráví.
Omezení v jídle. Výběr je zpravidla ze dvou jídel, vybírá se týden nebo dva dopředu. Jak má člověk vědět, zda bude mít za sedm dnů chuť na guláš nebo na těstoviny s mákem? Musí si tu chuť udělat, dostane to, co si objednal. Pokud byl zvyklý večeřet čerstvé saláty, zapékané tousty či sýry, zkrátka, pokud ho gastronomie zajímala a byl zvyklý se stravovat moderně, má smůlu. Večeře jsou v naprosté většině domovů seniorů jednotvárné, střídají se různé druhy salámů, šunka, sýr, občas vejce, paštika, pomazánka. S obědem si v kuchyni vyhrají víc, večer už zpravidla v domovech v kuchyni nikdo není, večeři dávají na talířky pečovatelky, takže je trendem volit nekomplikovaná jídla. Kdo je zvyklý na cereální pečivo, mívá také smůlu, většina domovů volí úspornou variantu a tak se opakuje obyčejný chléb, houska, rohlík. Kdo nemá příbuzné či přátelé, kteří mu donesou nějaké přilepšení, má smůlu. Mimochodem, v jednom domově seniorů se nedávno personál divil, když se na vrátnici objevil poslíček s pizzou. Ukázalo se, že si ji objednala jedna nová klientka. „Proč se divili? Byla jsem zvyklá jíst pizzu a tady ji nedělají, no tak si ji budu objednávat. Pečovatelky i vedoucí se tvářily tak překvapeně, asi si myslely, že kdo je starý, jí zásadně jen chleba a housky,“ řekla.
Intimita – věc veřejná. Kdo je soběstačný a může sám používat sprchu, má vyhráno. V momentě, kde je klient odkázán na pomoc personálu, musí si zvyknout na něco, co neznal. „V mém pokoji není sprcha, po mém nástupu mi vedoucí na patře řekla, že mě budou vozit na speciálním křesle do umývárny. Přišel ten den. Měla jsem se poprvé koupat. A ve dveřích stál kluk. Hezký mladý kudrnatý blonďák. No to snad ne! Bylo mi nesmírně nepříjemné se před ním ve sprše svlékat, nechat si od něj pomáhat. Ale byl skvělý. Pořád něco mluvil, snažil se mě pobavit, tak jsem to nějak zvládla. Byl profík, vycítil, jak je mi to nepříjemné. Pak mě koupaly ženy, párkrát ale zase nastoupil on. Ptala jsem se ho, proč tu práci dělá. Říkal, že to bere stejně jako by koupal malé děti v jeslích, tak jsme se tomu společně zasmáli,“ vypráví devětaosmdesátiletá Naděžda.
„Zpravidla si dovedeme představit, že nám někdo cizí připraví jídlo, ale ne že s námi bude v koupelně. Když se z domácí péče stane péče v domově seniorů, mnoho lidí má pocit, že pozbývají hodnotu, ztrácí něco ze svého lidství, přestávají být pan Novák, stávají se dědečkem. Nedej bože, když pak člověk řeší nějakou hygienickou nehodu a ještě za to od personálu dostane vynadáno. To jsou situace, které zvládá málokdo z nás, takže je naprosto pochopitelné, že procento lidí, které se bojí ztráty soběstačnosti je tak vysoké,“ říká Jiří Hrabě, ředitel společnosti Elpida, která pořádá mnoho aktivit pro seniory.
Jiný časový režim. Ve velkých domovech pro seniory se zpravidla snídá brzy i večeří brzy. Zdravotní sestry časně ráno roznášejí léky, před osmou se už na pokoje nosí snídaně nebo je servírována ve společných prostorách. Personál tak velmi často klienty budí – volá na ně, dloube do nich – vstáváme, dobré ráno, vstáváme. Kdo je zvyklý spát do devíti či desíti šílí. „Proč na mě řvete, křičela jsem, když do mě poněkolikáté v půl osmé ráno pečovatelka šťourala prstem s tím, že mám vstávat. Jsem stará, nemocná, v penzi, tak chci spát třeba do dvanácti, když se mi bude chtít. Vstávala jsem celý život,“ zlobí se třiaosmdesátiletá Dana, která si vymínila, že má dveřích v domově seniorů upozornění, ať ji personál nechá spát. Prostě ať jí položí snídani na stolek a ona si ji vezme, až bude chtít. Podaří se to málokdy, většinou ji přesto někdo časně ráno vtrhne do pokoje. A večeří se brzo. V pět odpoledne. Jde o to, že v šest se střídají směny, takže ta, která odchází, chce stihnout vše poklidit. Ano toto je běžná praxe v mnoha domovech seniorů, i v těch, které jsou hodnoceny jako nejlepší.
Naopak spokojeni bývají lidé, kteří mají rádi společnost, vyhledávají zábavu, aktivity. Těch je ve většině domovů seniorů spousta, od různých her, kroužků, přednášek, koncertů i výletů. Takže kdo má ještě sílu se jich účastnit, je zpravidla nadšen. Stejně tak spokojeni jsou lidé, kteří si rádi povídají. V domovech seniorů mají s kým, nezřídka tam vznikají pěkná nová přátelství.
To všechno je dobré vědět. Samozřejmě, že praxe je v každém domově seniorů trošku jiná, ale celkově jde o záležitosti, které jsou podobné – vždy je dobré počítat se ztrátou soukromí, intimity a změnou zvyklostí, ať už jde o vstávání či jídlo. Všichni, kteří se s takovou změnou ve vysokém věku dovedou vypořádat, zaslouží úctu a obdiv.
(S využitím zdrojů: Průzkum NN pojišťovny Češi a dlouhý život, kniha Z nuly na sto z edice Vital společnosti Elpida)