Bohudík se medicína obrací z vědecké a neosobní fáze zase k zájmu o pacienta, tedy o člověka. Člověka, který je nějak ve společnosti zakotven a má své biopsychospirituální potřeby. Pacient od doktora potřebuje slyšet nejen diagnózu a další postup, ale taky lidskou účast.
Když jsem měl na výuku mediků dost času, imitovali jsme situace, kde se velká vizita baví o pacientovi stylem „vy ležte, vás se to netýká“. Adepti lékařství poznali na vlastní zkušenosti, jak bolestivý je tenhle „objektivní přístup k nemoci“ opomíjející pacienta.
Ptáček a Bartůněk pořádají každý rok konference na bolavá témata. Ta poslední byla o soucitu. Stojí za to ji alespoň prolistovat, abychom věděli, jak si soucit představují zubaři, jak chirurgové a jak třeba rabín Sidon.
Jirka Mareš z Hradce si dal práci a uvedl nám soucit do mnoha souvislostí. Zdá se, že etnikum nehraje roli, věk také ne, ale ženy vedou (proto jsou oblíbenější než doktoři), religiozita a spiritualita je spřažena s vyšším a lepším vyjádřením, ti, kteří si zažili nějaké trápení, jsou lepší, atd.
Každý z nás dal do knihy (přes 470 stran) své zkušenosti a jak jsem to probíral, mám dojem, že poctivě. Všichni jsme potenciální pacienti, ve své, věku zvlášť a stojí nám za to vidět, jak nás někdy vnímají doktoři. Zlepší jistě kvalitu dialogu, když to budeme vědět.
Soucit v medicíně.
Ptáček R, Bartůněk P (eds). Grada, Praha. 2023