Nemá žádného sponzora a na vše si musí vydělat sama. Bez sportu si ale život nedokáže představit, je to její životní láska.
Jestli jsem to pochopila správně, pustila jste se do powerliftingu až když jste měla čtyři děti...
Je tomu tak.
Co bylo motorem pro toto rozhodnutí?
Oslovil mě kamarád, který byl několikanásobný mistr světa v tomto sportu, jemuž se věnoval několik let. Když mě viděl, řekl: "Péťo, nechceš to zkusit? Myslím, že bys byla velice úspěšná." Jelikož jsem měla sport ráda a od deseti let jsem chodila na sportovní školu, poslechla jsem ho. Zkusila jsem to a hned jsem začala všechno vyhrávat.
Vy jste tedy přirozený talent...
Dá se to tak říct. Brzy jsem se stala mistryní světa v powerliftingu a podařilo se mi vytvořit několik světových i národních rekordů.
Dočetla jsem se, že powerlifting je silový trojboj...
Je to tak. Jsou tam tři disciplíny, které jsou rozdělené na váhové kategorie. Podle těchto kategorií můžete zvednout konkrétní váhu a podle toho se také posuzují výsledky. Zvedá se benchpress, mrtvý tah a dřep.
Co znamená benchpress?
To ležíte na lavici a zvedáte závaží od prsou nad hlavu. To se násobí tím, kolik zvednete a kolik vážíte. Pokud zvednete dvojnásobek až trojnásobek své váhy, řadíte se mezi úspěšné. Trojnásobek své váhy ale zvedne asi jen pět žen na světě.
A kolik zvednete Vy?
Já zvednu něco přes trojnásobek. Já jsem ve svých sedmdesáti kilech zvedla na mrtvý tah 220 kilogramů.
Pomáhá Vám síla i běžném životě?
Myslím, že ano. Ničeho se jen tak nezaleknete a když vás potká nějaký karambol, tak vás sport zcela určitě posiluje i psychicky.
Potkaly Vás v životě nějaké nepříjemnosti?
Třikrát jsem už utekla hrobníkovi z lopaty. Při operaci slepého střeva jsem následně dostala zánět pobřišnice, musela jsem znovu na sál. Při operaci ledvin, kdy mi vyndavali ledvinové kameny, mi nedopatřením propíchli ledvinu. Operace trvala sedm hodin. Zakázali mi veškerý pohyb, ale já jsem záhy potom začala závodit v kulturistice. Rok po posledním porodu se mi utrhl vaječník, a tak následovala moje třetí operace. Po té mi lékaři opět zakázali všechny sporty. Zase jsem neposlechla a půl roku nato jsem se stala mistryní republiky v silovém trojboji.
Stal se Vám při cvičení nebo soutěži nějaký vážnější úraz?
Při powerliftingu ne. Ale v brazilském jiu-jitsu jsem si předminulý rok poskočila, protože jsem měla velikou radost, neboť jsem porazila soupeřku, která byla o jeden pásek výše. Zvrtla jsem si kotník a přetrhala jsem si všechny vazy. Odmítla jsem operaci a skoro rok to trvalo, než jsem to zase dala do pořádku. A opět mi lékaři řekli, že s tou nohou už nikdy nebudu hýbat. Já chodila cvičit i s berlema a rozhýbala jsem to. To byl můj největší úraz v životě.
Jak Vás poslouchám, pro Vás je sport velkou vzpruhou...
Je to tak. Já nemít sport, tak bych se asi zbláznila. Je to můj dobíječ. Mě to uklidňuje. Někoho to vysává, mě to nabíjí.
Jak máte staré děti?
Třiadvacet, šestnáct, čtrnáct a devět let.
Tak to je fajn, to už určitě doma s leččíms pomohou...
Určitě. Myslím, že já už jsem dneska pro ně v mnohém přítěží (smích). Výchova více dětí je samozřejmě jiná, než když máte jedináčka. Pomáhají si mezi sebou. Já jsem si přála vždycky deset dětí. Pánbůh mi je ale nenadělil. Tak třeba v dalším životě. A nebo budu mít deset vnoučat.
Jde některé z dětí ve Vašich stopách?
Já jsem je do sportu nutila. Kluci chodili na judo a na karate. Starší syn se mnou občas zajde na juj-jitsu. Ale nikdo není do sportu tak nadšený jako já.
Mohu se Vás zeptat, kolik je Vám let a jak dlouho se podle Vašeho názoru budete takto aktivně věnovat sportu?
Letos mi bude 41 let. Já si myslím, že to není o tom, jak dlouho byste to fyzicky zvládla, ale že je to o hlavě. Je to o tom, že kam vás pustí hlava, tak toho dosáhnete. A je tomu tak nejen ve sportu, ale i v životě. Já se prostě sportu jen tak nevzdám.
Trénujete denně
Donedávna jsem měla 15 tréninků týdně. Teď jsem to ubrala na takových šest až sedm. Tréninky ve fitness centru mám v Jičíně a ty večerní v brazilském jiu-jitsu absolvuji v Mladé Boleslavi. Je to sport, který vždy začíná zpříma a končí na zemi. Chystám se na mistrovství Evropy, které bude v květnu v Barceloně. Tam bych chtěla v brazilském jiu-jitsu dosáhnout nějakého významného výsledku.
Co je Vaším největším předpokladem k silovým sportům?
Je to síla, se kterou jsem se narodila. U nás v rodině ji máme geneticky danou všichni. Ta síla to je dar, tu nezískáte. Ve škole jsem byla zlobivé dítě a prala jsem se skoro každý den, tam mi ta síla byla velkým pomocníkem, skoro nikdo mě neporazil.
Jakou profesi jste si zvolila po základní škole?
Šla jsem se učit na prodavačku. Bylo to pro mě strašně lehké a tím pádem i nudné. Ve druhém ročníku jsem otěhotněla s první dcerou. Až potom jsem dálkově absolvovala obchodní akademii s maturitou. Dneska vedu sportovní centrum, kde nabízíme mraky různých procedur na zkrášlování, na hubnutí. Baví mě pomáhat lidem. Strašně mě přitahuje práce s lidmi a nabíjí mě to. Pomáhám lidem ve sportu, v získávání kondice či ve zlepšení postavy. Absolvovala jsem také kurzy finančního poradenství, takže i v této oblasti jsem schopná poradit. Máme také kancelář na osobní ochranu. Zajišťujeme zájemcům například přepravu dětí z dozorem či práci osobních strážců. Poskytujeme i neurovývojovou stimulaci, během níž pracuji s dětmi s ADHD a s dalšími poruchami chování.
Dětí s problémy je teď stále víc...
Ano, strašně moc. Terapeutů je hrozně málo, a tak není, kdo by se těmto dětem věnoval. Podle mého soudu je však největší potíž výchova. Doba je zrychlená a rodiče nemají na děti čas. Je to jiný.
Kdo byl Vaším nejlepším trenérem?
Byl to Václav Češka, několikanásobný mistr světa v powerlifingu. Díky němu jsem dneska tam, kde jsem. Dal mi průpravu nejen sportem, ale i třeba jídelníčkem, zkrátka poskytl mi komplexní podporu. V brazilském jiu-jitsu mi pomáhá Jiří Dimitrov, který je u nás v této oblasti velmi známý.
Vy nemáte žádné sponzory?
Ne, na všechno si musím vydělat sama. Právě proto asi mám tolik zaměstnání, nemám žádný volný čas a taky nemám žádný čas na partnera a jsem sama (smích).
Když jste mluvila o jídelníčku, tak jaký je ten nejvhodnější?
Řeknu vám to na rovinu. Jsem člověk, který by mohl od rána jíst jenom buchty a koláče. Samozřejmě od maminky (smích). Mám to složité, mám potravinovou intoleranci na mléčné výrobky, citrusové plody. Zaměřuji se v současné době na klasiku – vajíčka, maso, ryby, brambory a zelenina, vybrané druhy ovoce. Snažím se jíst pravidelně po třech hodinách. Je to se mnou těžké, potřebuji bič a mlátit, mlátit. Řeknu vám jednu věc. Každý trenér, kterého jsem měla, byl ten nejlepší, protože měl trpělivost a vydržel se mnou. Už jen za to si jich nesmírně vážím.
Máte v sobě velkou houževnatost. To jistě na závodech pomáhá...
Určitě. Já jdu ale do boje s radostí, já se neumím naštvat. Přijde mi to velice srandovní, že se na soupeřky usmívám a zápasím s radostí v srdci. V civilním životě se naštvat umím , ale ve sportu mi to nejde. Mám před závodníky velkou pokoru a jsem ráda, že se se mnou do toho pustí. Sport je prostě moje velká láska.
