Alena (76 let): Ovdověla jsem a sousedé mě málem připravili o byt
Ilustrační foto: Pexels

Alena (76 let): Ovdověla jsem a sousedé mě málem připravili o byt

3. 2. 2024

Manžel byl ještě se mnou, když se naše bytové družstvo rozhodlo vzít si desetimilionový úvěr na rekonstrukci domu. Bylo tam dvanáct bytů. Jenže pak muž zemřel a já jsem neměla na splátky. Ze sousedů, kteří se tvářili jako kamarádi, se stali supi, lumpové, podvodníci.

Volím možná pro někoho příliš drsná slova, ale rozhodla jsem se svěřit s tímto příběhem, protože může potkat kteroukoli vdovu. Ze dvou penzí se žije dobře, ale jakmile ovdovíte, je to na finančním rozpočtu znát. A bezhlavé nezodpovědné zadlužování je bohužel nyní zcela běžné.

Žila jsem v našem činžáku od sedmdesátých let. Bývalé podnikové byty jsme v devadesátých letech odkoupili a vytvořili jsme všichni společné malé bytové družstvo. Jenže jak postupně obyvatele domu stárli, umírali, tak se přistěhovávali mladí lidé. A ti neustále tvrdili, že je dům nutné takzvaně revitalizovat, celý opravit. Udělala se střecha, vyměnila se okna, neustále se zvyšovaly příspěvky do fondu oprav. K tomu přišlo zvýšení energií. Pak jsme zvolili novou předsedkyni družstva. Strašně moc o tu funkci stála, nikdo jiný ji nechtěl dělat. Do představenstva šli další dva mladí noví družstevníci. My staří jsme prakticky neměli slovo, vždy nás přehlasovali.

A pak přišli s tím, že si družstvo bere desetimilionový úvěr na celkovou rekonstrukci. Všechno jim pořád bylo málo, pořád chtěli něco opravovat. Když se na schůzích mluvilo o penězích, házeli miliony jako by to byly stokoruny. Přivedli i právníka, ten říkal, že je vše v pořádku. Manžel pro ten úvěr zvedl ruku, zpočátku nechtěla, ale přesvědčili ho, pořád mu říkali, že to musí podepsat, že to bude platit, i když nepodepíše, protože v družstvu rozhoduje většina. Já byla proti. Hodně jsme se pohádali. Proboha, bylo mi sedmdesát a ručila jsem za úvěr. Jenže předsedkyně tvrdila, že musíme, i když nesouhlasím, protože to je vůle družstva.

Manžel náhle zemřel. Infarkt. Najednou jsem z penze sedmnáct tisíc platila do fondu oprav deset tisíc měsíčně, k tomu připočtěte energie, běžný provoz domácnosti. Začala jsem sahat do úspor, abych vyšla a to žiju opravdu skromně. Děti nemám. Naštěstí má sestra dva syny, ti se mi snažili pomoct a začali s družstvem vyjednávat, ať mi sníží splátky. Sousedé odhlasovali, že odmítají. Jeden mladík řekl, že si mám zažádat o příspěvky na bydlení. Nechtěla jsem někde žebrat a kdo ví, jestli by mi je dali, když jsem ručila za úvěr. Nejvíc mě ale rozhodila ta arogance sousedů. Vždy byli milí, zdravili mě, ale najednou se ke mně chovali jako bych byla nula. Předsedkyně přišla a řekla, že můžu přece byt prodat a navrhla, že ho koupí. Řekla rovnou směšně nízkou cenu. Kam bych šla? Proč se mám na stará kolena stěhovat z místa, kde jsem prožila život? Můj byt byl v přízemí, takže ideální pro starého člověka. Obchod byl blízko, zdravotní středisko taky. Myslela jsem, že tam pěkně v klidu dožiju.

Víte, co to je řešit se ztrátou milovaného manžela ještě takové právní věci? Bála jsem se, že skončím jako bezdomovec, přitom jsem celý život poctivě pracovala.

Někteří sousedé se mě zastávali, nicméně řešení nebylo – byla jsem spoluručitelkou za úvěr coby členka družstva. Synovci navrhli, aby družstvo převedlo byty do osobního vlastnictví, že tak každý bude ručit sám za sebe a byt se dá výhodněji prodat. Družstevníci odmítli, chtěli družstvo. Dali jsme inzerát na prodej bytu, ale lidé, kteří měli zájem, nechtěli družstevní, ale v osobním vlastnictví.

Představenstvo družstva se chovalo, jako by jim dům patřil, o všem rozhodovali a ostatní jim šli na ruku. Skončila jsem na lécích, zhoršilo se mi zdraví, paní doktorka řekla, že jde o jasné příznaky stresu.

Nakonec synovci zařídili prodej bytu a nastěhovali mě do garsonky, která patří jednomu z jejich známých. Zažádala jsem si o místo v domově s pečovatelskou službou a čekám. Nějaké peníze z prodeje mám, takže žiju jakžtakž. Ale kdyby byl byt v mém osobním vlastnictví a ne družstevní v družstvu s tak vysokým dluhem, prodala bych ho mnohem výhodněji, to mi potvrdilo několik lidí.

Pro mě je z toho jediný závěr – už nikomu nevěřím. Kdyby se o mě nepostarali synovci, asi bych spáchala sebevraždu, tak zoufalá a bezmocná jsem si připadala. A také bych to chtěla brát jako varování pro jiné ženy, které ovdověly, ostatně i pro muže vdovce. Jakmile člověk zůstane sám, finanční situace se výrazně zhorší, s tím by měl každý počítat. Mám z toho všeho trpký pocit a ačkoli se nikomu nic zlého přát nemá, přeju těm mladým ambiciózním bývalým sousedům, aby ve stáří jednou taky poznali, jak hrozné to je, když nemáte zastání, když se k vám někdo chová jako k nesvéprávné ovci.

 

(Psáno pro neziskový projekt Vdovy vdovám – autorka si nepřála uvést své celé jméno, redakce ho zná.)

 

 

 

 

 

bydlení Můj příběh ovdovění
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5.1 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.