„Todos fuera!" ("Všichni ven!") Máme pocit, že jsme se ocitli ve válečném filmu. Všem pasažérům jsou odebrány pasy a všichni musíme ven z autobusu, kufry s sebou. Zavazadla jsou pohozena na rampě, kde je otevírají a prohlížejí nevrlí pohraničníci. Nechovají se přitom příliš ohleduplně. Po dlouhém čekání nám byly konečně vráceny pasy. Pro naši neteř Elišku a synovce Martina je to jistě poučná zkušenost.
Nikaragua je ovládána rodinným klanem Ortega Murillo, mocnou "dynastickou diktaturou". Otec Daniel Ortega je téměř 25 let ve funkci prezidenta Nikaraguy. Matka, Rosario Murillo, je jeho viceprezidentkou a všemocnou výkonnou rukou vlády. Jejich osm dětí má společné televizní kanály, rozhlasové stanice, ropné podniky, státní investice, milionové společnosti a především bezmeznou lásku prezidentského páru.
První dojem z nové země nemohl být horší, ale během pobytu jsme se přesvědčili o tom, že prostí Nikaragujci jsou v naprosté většině milí a zdvořilí lidé. Od hranice do našeho ubytování v koloniálním domě v Masaya je to pouze asi sto kilometrů, ale cesta trvá dvě hodiny. Zpočátku jedeme podél jezera Cocibolca (Gran Lago de Nicaragua), které bude jedním z cílů naší cesty. V roce 2012 vznikl projekt velkého průplavu přes toto jezero, většího a modernějšího než Panamský průplav, který závisí na vodě z řek, jejichž hladina v současné době klesá v důsledku klimatických změn. Nový průplav by spojoval Karibské moře s Tichým oceánem prostřednictvím 278 km dlouhého kanálu. Byl označován za "největší stavební dílo v dějinách lidstva" a měl být všelékem pro slabou ekonomiku Nikaraguy. Projekt ztroskotal na financování ze strany čínského podnikatele, který neposkytl slíbené finanční prostředky.
Nejednalo se o jediný megalomanský projekt režimu Daniela Ortegy. V roce 2007 byla slavnostně zahájena výstavba velké rafinerie, která měla zásobovat celou Střední Ameriku pohonnými hmotami. V roce 2009 byl oznámen projekt obří vodní elektrárny Tumarín. V roce 2012 se zase jednalo o nákup čínského satelitu, který měl umožnit vybudování sítí pro mobilní telefony, kabelovou televizi, internet a přenos dat ve všech zemích Střední Ameriky. V roce 2013 se začalo mluvit o výstavbě hlubinného přístavu Monkey Point na pobřeží Karibského moře. V roce 2016, v předvečer svého opětovného znovuzvolení, oznámil Daniel Ortega ambiciózní projekt zavlažování s využitím vody ze dvou velkých přírodních jezer v Nikaragui. Přestože všechny tyto projekty nakonec ztroskotaly, v červnu 2023 oznámil ministr dopravy záměr vybudovat železnici, která by spojila přístav Corinto na pobřeží Tichého oceánu s přístavem, který má být vybudován v Bluefields na karibském pobřeží Atlantiku.
U sopky Masaya. FOTO: Helena Přibilová
Město a sopka Masaya
Penzion ve městě Masaya je velmi příjemný. Vládne zde klid a pohoda, cítíme se tady jako doma. Ačkoliv jsme v centru města, panuje zde atmosféra venkovského koloniálního sídla. Pokoje hostů i majitele jsou umístěny na obvodu vnitřního dvora (patio), uprostřed kterého je osvěžující zelený prostor s vysokými palmami, keři a květináči. Obdivujeme barevné motýly a posloucháme zpěv ptáků. K domu přiléhá terasa, která slouží ke stolování, společenské zábavě a odpočinku. Právě tam nám každé ráno milá paní servírovala snídani připravenou z čerstvých surovin. Pocházela z venkova, a proto si poradila i s klíštětem, které jsem objevila až zde, ačkoliv jsem si ho přivezla z předchozího pobytu v Kostarice. Tam jsme se v národním parku Corcovado prodírali houštím, abychom se dostali ke spícímu tapírovi. Na venkově paní vytahovala klíšťata hovězímu dobytku. Ve Střední Americe klíšťata naštěstí nepřenášejí žádné nepříjemné nemoci.
Masaya se nachází 28 kilometrů jihozápadně od hlavního města Managuy a 14 kilometrů severně od historického města Granada, na břehu stejnojmenného jezera a na úpatí sopky Masaya. V roce 2018 Nikaragujci povstali proti diktátorskému režimu. Jedním z míst, které tato vlna násilí zasáhla nejvíce, byla právě Masaya, kde bylo represivními silami režimu zabito 34 lidí. Mnoho z nich padlo při obraně barikád ve svých čtvrtích, kde se bránili kameny, střelnými zbraněmi a podomácku vyrobenými bombami.
Abychom se mohli volně pohybovat a dělat jednodenní výlety z našeho penzionu, půjčili jsme si na předměstí hlavního města Managua auto. Byli jsme čtyři, takže se to vyplatilo. Jízda po nikaragujských silnicích navíc nebyla nikterak nebezpečná, řízení auta v Latinské Americe si tak vyzkoušel i synovec Martin. Do samotné Managuy jsme ale nejeli. Středoamerická hlavní města totiž nemají příliš dobrou pověst, protože je terorizují nelítostní „maras“. Později jsme sice zjistili, že tyto gangy nejsou v Nikarague rozšířeny, ale v té době jsme to nevěděli. Na počátku devadesátých let minulého století George Bush starší, tehdejší prezident USA, nařídil deportaci stovek mladých mužů středoamerického původu, kteří se nacházeli v amerických věznicích. Mnozí z nich vyrostli ve Spojených státech a nerozuměli ani slovo španělsky. Jako děti přistěhovalců bez dokladů však byli deportováni. Byli dokonale vyškoleni americkými věznicemi pro obchod s drogami a vymáhání „výpalného“ od obchodníků a firem. „Maras“ jsou členové zločineckého gangu Mara Salvatrucha. Během necelých dvou desetiletí se gangy Mara staly jednou z nejúspěšnějších zločineckých organizací v Latinské Americe. Výraz „mara“ je odvozen od slova „marabunta“, což je název divokých migrujících mravenců, kteří smetou vše, co jim přijde do cesty. „Maras“ se stejně jako tito nenasytní mravenci rozšířili v Guatemale, Salvadoru a Hondurasu. Dostali se také do jižního Mexika. Šli ze severu na jih. Vzhledem ke své geografické poloze a přísně střežené hranici se však Nikaragua pro „maras“ stala nedobytnou pevností. Nikaragua tak zachránila i na jih ležící Kostariku.
Náš první výlet vedl k sopce Masaya. Je to jedna ze sedmi aktivních sopek v zemi. Její kráter má nadmořskou výšku 635 m n. m. a neustále vypouští velké množství plynného oxidu siřičitého. Díky přetrvávajícímu lávovému jezeru se v jeho nitru udržuje silný žár. Dodnes cítím zápach sirných plynů, musím se přiznat, že to nebyl příjemný pocit. Čím blíže ke kráteru, tím více to bylo cítit. Ke kráteru se dalo přijet autem a přímo z velkého parkoviště bylo možné nahlédnout do jeho jícnu.
Laguna de Apoyo. FOTO: Helena Přibilová
V Nikarague se nachází 78 chráněných oblastí. Jednou z nich je jezero Laguna de Apoyo, přírodní rezervace přímo v kaldeře vyhaslé sopky. Jezero je přibližně kruhového tvaru o průměru 6,5 km. Je hluboké 175 m a zabírá plochu přibližně 19 kilometrů čtverečních. Podle nikaragujských hydrologů klesla hladina jezera za posledních 30 let přibližně o 10 metrů. Kolem jezera jsou pláže s tmavým sopečným pískem a několik restaurací. Nesmí se tam však stavět obytné domy a používat motorové čluny. Na obědě v jedné restauraci na jezeře došlo k drobnému incidentu při placení. Nepoctivý číšník se nás pokusil ošidit, došlo k hádce s manželem. Nakonec jsme odešli bez finanční újmy, ale s nepříjemným pocitem. Naštěstí to byl kromě přechodu hranice jediný podobný negativní zážitek v Nikarague. Návrat do našeho penzionu nám všechno vynahradil, majitel byl velmi příjemný a vzdělaný člověk, se kterým manžel vedl dlouhé diskuze. Navíc nám ve všem ochotně pomáhal.
Cocibolca, jediné jezero na světě, kde žijí sladkovodní žraloci
Asi největším lákadlem v Nikarague je jezero Cocibolca. Má rozlohu 8264 km², která z něj činí největší jezero ve Střední Americe. Nacházejí se na něm dva velké ostrovy, Ometepe a Zapatera, více než čtyři sta dalších ostrůvků a dvě sopky. Jedná se o jediné jezero na světě, kde žijí sladkovodní žraloci. Španělé mu říkali "sladké moře", protože když ho objevil dobyvatel Gil González Dávila, nedohlédl na jeho druhý břeh a vlnobití mu připomínalo moře. Jeho kůň se ale z jezera klidně napil. Na ostrov Omotepe jsme se vypravili na středně velké lodi. Jsou na něm dvě sopky, Concepción a Maderas. Concepción je stále aktivní, Maderas je domovem obrovského množství rostlin a živočichů. Plavba byla velmi příjemná, nebyly velké vlny, což je na tomto jezeře spíše mimořádné. Jsou na něm totiž obvykle mohutné vlny a silné bouře. Martin s Eliškou prolezli všechna možná i nemožná místa na lodi, včetně střechy kabiny. Na obzoru se pomalu přibližovala silueta sopky Concepción. Vál mírný teplý vítr.
Jezero Cocibolca a sopka Concepción. FOTO: Helena Přibilová
Jezero je bohužel velmi znečištěné. Je do něj denně vypouštěno více než třicet tun nečištěných odpadních vod. V roce 2014 postihlo jezero nejhorší sucho v zemi za posledních třicet let, takže nikaragujská vláda doporučila občanům chovat a konzumovat raději leguány než kuřata, aby se snížila spotřeba vody. Plavba z přístavu San Jorge na břehu jezera do přístaviště San José del Sur na ostrově, která trvala 60 minut, se chýlí ke konci. Před námi vidíme impozantní vrchol sopky Concepción, který se tyčí do výšky 1610 metrů. K poslední erupci lávy, která si vynutila evakuaci ostrova, došlo v roce 1957. V roce 2007 se její aktivita omezila na chrlení popela. Pobytu na ostrově, který má rozlohu 276 km² a přibližně 30 000 obyvatel, nejprve využíváme k odpočinku na písečné pláži blízko přístaviště. Následně se necháme odvézt asi osm kilometrů k přírodnímu jezírku Ojo de Agua, které je naplněné pramenem vytékajícím z úpatí sopky Concepción. Voda je křišťálově čistá a díky sopečnému původu je plná důležitých minerálů, jako je draslík, hořčík, vápník a síra. Dokáže zmírnit bolesti svalů, stres a dokonce i alergie. Obyvatelé Ometepe věří, že koupel v jezírku Ojo de Agua je natolik omlazující, že působí jako elixír mládí. Před návratem na pevninu se projdeme mezi banánovníky, které jsou hlavním zdrojem obživy ostrovanů, a spoustou květin na tomto nádherném ostrově. V koloniálním období byl však Omotepe využíván jako útočiště pirátů, kteří z Karibského moře přes řeku San Juan drancovali město Granada. Piráti se na ostrov uchylovali se svým lupem a unášenými ženami, čímž nutili domorodé obyvatelstvo, aby se skrývalo ve vnitrozemí Omotepe.
Granada. FOTO: Helena Přibilová
Historické město Granada, kde se setkávají básníci z celého světa
Město Granada bylo založeno již v roce 1524, takže je to jedno z nejstarších měst ve Střední Americe. Granada v průběhu celé své historie soupeřila s Leónem, dalším koloniálním městem v Nikarague, o hegemonii v zemi. León má spíše kastilský vzhled, zatímco Granada je více ovlivněna maurskou architekturou. Je zde mnoho budov v koloniálním stylu. Konají se tady setkání básníků, zejména na Mezinárodním festivalu poezie, díky němuž si Granada vysloužila titul „Paříž Střední Ameriky“. Do města jsme se vydali v Popeleční středu. Na ulicích jsme potkávali mnoho lidí s křížky na čelech vyznačenými popelem. Manžel zapředl na lavičce v parku diskuzi s jedním Nikaragujcem, který právě vyšel z nedalekého kostela. Vysvětlil nám, že na Popeleční středu se po čtení evangelia žehná popel a přítomným se jím dělá na čele znamení kříže. Má nám to připomínat, že jsme prach a v prach se obrátíme. Hovorný katolík se rozpovídal a stěžuje si na bídu. Nakonec si řekne o almužnu. U nás končí zima, ale tady svítí palčivé slunce. Pouliční prodejci zmrzliny a chlazených nápojů na nás pokřikují „helado“ a „bebidas frías“. Martin s Eliškou pokušení snadno podléhají. My se jdeme zchladit na nábřeží jezera Cocibolca. Na ostrov Omotepe vyplouvají lodi i z Granady, ale plavba trvá mnohem déle.
San Juan del Sur. FOTO: Helena Přibilová
Abychom vyhověli přání našich mladých společníků, vyrážíme na jih do města San Juan del Sur. V jeho zátoce se nachází hezká písčitá pláž ve tvaru půlměsíce. Je tam i restaurace. Martin s Eliškou se tam vyřádili v mořské vodě, ale my jsme toužili po klidnějším místě. Na první pokus se nám to nepodařilo. Menší pláž mimo město byla sice příjemná, ale v malém baru na pláži hrála hlasitá hudba a předražené jídlo bylo nevalné kvality. Mládeži se tam líbilo, byla to podle nich ta pravá atmosféra. My jsme byli jiného názoru. Našli jsme si proto poklidnou písečnou pláž, kde jsme byli skoro sami. Naše vysněné místo. Martin s Eliškou nebyli sice příliš nadšeni naším úprkem z baru otřásajícího se decibely, ale i tady si našli svoji zábavu. Lezli po skalách, koupali se. Nakonec nám dali za pravdu. San Juan del Sur je známý výskytem velryb. Obešli jsme několik cestovních agentur, které nabízely jejich pozorování z lodi, ale z jejich řeči jsme rychle pochopili, že uvidět zde velrybu by byl malý zázrak, takže jsme to vzdali.
Po návratu domů spolupracovník manžela původem z Nikaraguy vyprávěl, jak probíhají volby v jeho vlasti. Agenti režimu Daniela Ortegy zastrašují a fyzicky likvidují těch několik málo politických protivníků, kteří ještě zůstali v zemi. Je tudíž předem jasné, kdo vyhraje příští volby.
V roce 2022 byla Nikaragua jedním ze sedmi států, které v OSN hlasovaly proti rezoluci odsuzující ruský vpád na Ukrajinu, společně s Běloruskem, Severní Koreou, Eritreou, Mali, Ruskem a Sýrii.
Návštěva této země byla bezpochyby velmi zajímavá a zároveň poučná pro našeho synovce a naši neteř.
